Z Kaprunu přes sedla Schmiedingerscharte a Steingassl, vrchol Lärchwand a dolů do Lengdorfu

S Petrem​ jsme se nechali odvézt z našeho bydliště​ kousek za Kaprun​, směrem k přehradám nad ním. Zaparkovali jsme kousek za řekou, u nějakého lomu, kde začínala nástupní trasa vzhůru, k prvnímu pásu hor. Po chvilce jsme se rozloučili s doprovodem a vyrazili jsme vlastně hned vzhůru. Ta výška kopců se zdá z těchto míst neskutečná a Alpy jen dokazují, jak je člověk proti tomuto malinkatý.

K sedlu Schmiedingerscharte

Hned první úsek byl náročný. Čekalo nás cca 53 zatáček lesní cestou, kde nebyl kousek rovně. Strmé stoupání lesní cestou, která čas od času přetnula štěrkovou komunikaci, cyklostezku. Vlastně i cesta, po které jsme šli, je oficiální cyklotrasa – Wüstlau Trail​. Nevím, já bych se na ni asi s kolem nevydal. Stoupali jsme pod servisní lanovkou nad údolím s potokem. Na větším terénním zlomu jsme minuli štěrkovou cyklostezku a na ní jsme potkali nějakého elektrocyklistu, který v poklidu šlapal vzhůru. Cestou jsme ho pak potkali ještě několikrát.

Za zlomem jsme už viděli první údolí. Jde o údolí plné lanovek, vedoucí z Kaprunu​ až na nejvyšší bod, Top of Salzburg​, kde je krásná vyhlídka ve výšce 3029 m. Údolí je plné štěrkových silnic, a hlavně plné lidí.

Minuli jsme chatu Salzburger Hütte​, sloup lanovky vedoucí zhruba z místa, odkud jsme vybíhali, a dále jsme stoupali vzhůru. Do sedla nám zbývalo stále cca 900 výškových metrů. Stoupali jsme při levém kraji údolí. Minuli jsme vrchol Gaisstein, kde jsem byl s rodinkou před dvěma dny (ano, lanovkou jsme vyjeli až nahoru sentiment_satisfied).

Stoupali jsme po sjezdovce nahoru, pak jsme se stočili více do otevřeného údolí, doběhli jsme lanovku a po pohodlné cestě jsme se dostali k jedné ze stanic lanovky, odkud vedl už jen poslední lanovkový úsek k Top of Salzburg.​ V místním Alpine center jsme si na záchodě doplnili krásně teplou vodu do lahví a po chvilce jsme pokračovali dále vzhůru, k sedlu.

Stoupali jsme prakticky měsíční krajinou. Ani kousek zeleně, jen kámen, štěrk, zbytky špinavého sněhu. Trochu jsme bloudili, značenou cestu jsme neviděli, ale tak nějak jsme směr drželi. Kousek pod sedlem, cca 100 výškových metrů, jsme se na chvíli zastavili a dali si malou svačinu.

Pak jsme už vyrazili prudším stoupáním přes skalky, po kamenné stezce nahoru do průsmyku, sedla Schmiedingerscharte​. Zanedlouho jsme byli nahoře. Stáli jsme tak na nejvyšším plánovaném bodě dnešní trasy. Pod námi se otevřelo nové údolí, na první pohled liduprázdné. Je to obrovský rozdíl od té strany, ze které jsme přišli. Nahoře jsme byli od startu asi za tři hodiny a nastoupali jsme asi 1800 výškových metrů.

Hacklsee a sedlo Steingassl

Chvilku jsme se kochali pohledy. Udělali jsme několik nezbytných fotek a pak jsme se vydali na sestup. Trasa v hodinkách i v mapách nás vedla přímo, rovně dolů, ale shodli jsme se, že bude lepší se držet značené stezky. Byla přeci jen schůdnější. V dálce jsme viděli, na již zazelenalém povrchu, malé jezírko, Hacklsee, a krásné údolí.

Sestupovali jsme stále níže. Nejprve jen šutry, pak trochu trávy, a nakonec samá tráva a nízká křoviska. A krávy. Raději jsme jedno stádo obešli obloukem, mělo potřebu se válet zrovna na naší cestě.

Kousek jsme tedy sešli z cesty, ale za krávami jsme se zase na cestu napojili. Obíhali jsme skalní útvary, víceméně po vrstevnici. Blížili jsme se k jezírku Hacklsee​. Cesta se nám u něj úplně ztratila, trochu jsme hledali, vraceli jsme se, ale nakonec jsme byli opět na cestě.

Cesta nyní více klesala. Klusali jsme po ní, před námi bylo vidět jakési stavení. Tušili jsme, že zde bude voda, jak to tak zde všude bývá. Chtěli jsme si pro jistotu doplnit lahve. Měl jsem sice jednu rezervní půllitrovou v batohu, ale zkušenosti říkají, že je lepší mít stále plno.

Potkali jsme sviště. Nejprve jsme je jen slyšeli, ale nakonec i viděli. Stál na šutru, pištěl. Je to tedy pěkný hluk, co dovede ze sebe vypustit. Petrovi​​ se povedlo ho natočit. Za chvilku ale zmizel. Svišť. Ne Petr​.

Doběhli jsme k boudě. Okolí bylo celkem rozbahněné, chvilku jsme hledali, jak se k ní dostaneme. Za boudou jsme pak našli koryto, do kterého tekla z hadice voda. Prima. Nebylo to sice úplně snadné doplnit lahve, stříkající voda byla, jak jsme to nazvali: prostatická. A vůbec jsme si nějaké místní názvy upravovali k obrazu svému. Přeci jen, už to bylo dlouhé.

Když jsme doplnili vodu, vrátili jsme se na cestu. Oběhli jsme skalku, na které ta bouda stála, a seběhli jsme níže do údolí. Zeleň kolem byla stále vyšší a vyšší, ale stále žádné vysoké stromy. Byli jsme v cca 2000 m n. m. Doběhli jsme poblíž nějakých stavení na konci štěrkové cesty. Zde jsme se stočili doleva, po mostku jsme překročili potok a začalo další stoupání do dalšího sedla před námi, respektive nad námi. Nyní nás čekalo cca 500 výškových metrů.

Stoupání bylo obtížné, hlavně díky tomu, že bylo dusno. Po nočním dešti tu bylo vlhko a teplý, vlhký vzduch se špatně dýchal. Funěl jsem jak sentinel. Nicméně jsme šli nahoru celkem svižně. Nad námi vedla další servisní lanovka do boudy, na kterou jsme narazili pod sedlem. Sedlo tedy odtud bylo ještě hodně daleko. Byli jsme asi ve třetině prvního úseku stoupání.

Další část nebyla tak prudká, vegetace skoro zmizela. Cesta se čas od času ztratila, pak se zase objevila, ale zhruba jsme tušili směr, kterým se máme dát. Stoupali jsme vzhůru. Když jsme se ohlédli zpět, viděli jsme vysoké štíty hor. Z jedné strany otevřené údolí, z druhé zubaté skály se sedlem Schmiedingerscharte​.

Nakonec jsme se do sedla Steingassl ​dostali. Opět jsme se na chvíli zastavili, dali si svačinu, doplnili energii a udělali fotky.

Sedlo Breiteck, vrchol Lärchwand

Zanedlouho jsme začali opět sbíhat do dalšího údolí. Přímo před námi se tyčilo moc krásné návrší, ale věděli jsme, že se musíme držet více vpravo a kopírovat stěnu horského masivu. Kolem bylo opět zeleno, tráva, svišti. Překonali jsme další z nesčetných potůčků.

A začalo nám další stoupání vzhůru. Cesta vedla po úbočí hory, stoupala. Chvíli se nám ale zase ztrácela, trochu jsme kličkovali. Nicméně směr jsme zhruba drželi. V této chvíli jsem neměl absolutně představu, co mě čeká. Když mi Petr​ ukázal vrchol, co nás čeká, tak jsem to neviděl tak špatně a řekl jsem si, že to je prostě jeden z dalších vrcholů. Mýlil jsem se.

Nejprve jsme se vyškrábali do sedla Breiteck​. Při stoupání jsme kus před námi viděli nějakého turistu v bílé košili, co si to rázoval také vzhůru. V sedle to ale pak stočil dolů, do údolí. Měl rozum. My jsme se vydali po hřebenovce k vrcholu Lärchwand. Tyčila se ta homole před námi – mrcha jedna.

Sklon cesty se postupně zvětšoval. Šli jsme podél plotu z ostnatého drátu, spíše než viděli jsme cestu jen tušili. Já se trochu stočil mimo, Petr​ šel napřímo. Musel jsem se tedy vrátit do původního směru, a tak jsem se začal škrábat přímo vzhůru. Hůlky se prohýbaly, jak jsem se do nich zapíral. Byl to namáhavý výstup. Vrátil jsem se na cestu, hřebenovku. Byli jsme pod vrcholem. Nahoru zbývalo nějakých 80 výškových metrů. Přestalo mi být do smíchu.

Fakt jsem se začal bát. Nebylo mi to vůbec příjemné. Hůlky se mi už spíš začaly motat, a tak jsem je složil a uklidil. Škrábal jsem se vzhůru po čtyřech, držel jsem se každého kousku kamene, trávy. Z každé strany byl hodně prudký svah. Když byla v cestě jen skála, museli jsme ji překonat. Vůbec mi nebylo fajn. Petr​ byl v pohodě. Morálně mě podporoval, ukazoval mi cestu. Mně v tu chvíli šlo snad jen o to, abych ho neustále viděl, aby mi neutekl příliš dopředu.

Hnusný úsek to byl nahoru. Měl jsem ale nyní větší obavy z toho, jak dolů. Cesta totiž vedla přes vrchol. Nějak jsem se nahoru vydrápal. A ona tu byla lavička. Kdo a jak ji sem dotáhl, fakt netuším. Dle mapy tu měl být i kříž, ten jsme také našli, ale byl zlomený.

Hřebenovka a konečně také trochu toho běhu

Po chvilce, když jsem se trochu vydýchal a uklidnil, jsme nastoupili na cestu dolů. Z druhé strany. Nejprve následoval cca pětimetrový úsek přímo po vrcholu. Už ani toto se mi nelíbilo. Místo nebylo žádné, na každé straně prudký sráz dolů. Srdce jsem měl až v krku. No, nejsem žádný hrdina.

Následoval jsem Petra​. Hledal cestu, naváděl mě. Nevím, co bych si tam bez něj počal – ale na druhou stranu, asi bych tam vůbec nebyl sentiment_very_satisfied. Prudké části jsem slézal po zadku, přidržoval jsem se všeho možného. Nějak to nakonec šlo. Hřebenovka nás vedla po několika dalších vrcholcích. Sice ne už tak exponovaných, ale stejně mi nebylo moc fajn. Jinudy to bohužel nešlo. Šel jsem opatrně, žádné vylomeniny. Před námi se objevil další štít – Scheidegg. Další skála, další hnusný úsek. Tedy pro mě. Petr​ si to užíval.

Opět jsme to nějak překonali. Pak už se to celkem zmírnilo a konečně jsem se zase cítil lépe. Byl jsem moc rád, že to mám za sebou. Potkali jsme nějakého pohodáře, co si to rázoval nahoru. Bohužel naše znalost němčiny a místních názvů se scvrkla na "eeee", takže jsme si moc nepokecali.

Před námi se objevilo menší stádo ovcí. Asi jsme je trochu hnali před sebou, ale asi to tu znaly, a tak nám ukazovaly cestu. Běžely po červené, jako my. Dělaly nám společnost asi 2 km k malému jezírku, skoro na konci hřebenovky. Zde jsme oběhli poslední vrchol Flachbichl. Nyní nás čekal už jen seběh dolů do údolí, poslední třetina cesty.

Měli jsme už problém s vodou. Já měl lahve skoro prázdné, Petr​ byl úplně na suchu. Vytáhl jsem tedy rezervní lahev z batohu, podělili jsme se a šetřili jsme. Začali jsme sbíhat dolů. Běželi jsme po stráni plné borůvčí a dalších nízkých keříků. Cestu jsme opět spíše tušili, než viděli. Nad námi se najednou objevil paraglidista. Slušně jsme pozdravili. On to stočil přímo nad nás, nohou nám zamával a za zvolání: "weeeeeeee" se od nás vzdálil.

Seběhli jsme z kopečka. Narazili jsme na cestu. Konečně trochu běhu. Čekalo nás několik serpentin dolů, celkem asi 14 km. Té vzdálenosti se nám nějak nechtělo věřit. Měli jsme žízeň. Napojili jsme se na širokou pohodlnou cestu, štěrkovku, která ústila k nějakému stavení. Naštěstí nás trasa k němu zavedla a zjistili jsme, že se jedná o nějakou útulnu. Naštěstí za plotem jsme objevili koryto a hadici s kohoutkem. Sláva – voda. Doplnili jsme raději všechny lahve a pořádně jsme se napili.

Pak už jsme jen běželi po široké cestě dolů. Několik serpentin, samá zatáčka, samá kráva na cestě. Vždy, když jsme nějakou krávu míjeli, raději jsme zpomalili. Jinak to celkem odsýpalo. Tempo bylo zhruba 5:20 – 5:40. Ale samozřejmě už jsme v nohách měli asi 30 km, a tak to bylo znát. Úplně svěží jsme už opravdu nebyli.

Povedlo se nám i seběhnout z cesty, nechali jsme se zmást cestou před námi, takže jsme si dali ještě jedno krátké stoupání, ale museli jsme se vrátit. Cestou dolů volal Petr​ své ženě, která pro nás měla přijet. Domlouvali se na čase, na místě a na tom, že nám má koupit pivo. Nealko. Jooo, na to jsem se fakt moc těšil.

Na konci cesty nás čekal ještě kousek trailu lesem. Před několika usedlostmi jsme se stočili prudce do svahu dolů, na louku a do lesa. Už jsme lesem jen proběhli, vyběhli jsme na louku a byli jsme dole v údolí. Nyní jsme klusali po cyklostezce, už v civilizaci, podél řeky. Proti nám občas někdo proběhl či projel na kole. Nakonec jsme přeběhli most a doběhli do obce Lengdorf​, kde na nás už čekal odvoz. S pivem – Radlerem.

Po doběhu

Měl jsem toho plné kecky. Ne tak, že bych už vůbec nemohl, ale prostě únava byla. Bolely mě nohy. Cítil jsem, že se mi tvoří puchýř na pravé noze. Divné, nikdy jsem neměl. Snad to nebude nic strašného. Převlékl jsem se do suchého trika a dal jsem si Radlera. Chvíli jsem se jen tak procházel, hledal jsem stín. Slunce bylo celkem nemilosrdné, ačkoliv mi to při běhu tolik nepřipadalo.

Pak už jsme jen nasedli do auta a za 25 minut jsme byli "doma".

Nebýt toho nepříjemného úseku na vrcholu Lärchwandu​, tak to byl absolutní top. Ta trasa měla všechno. Super stoupání, super klesání, hřebenovky, úžasná příroda okolo, svišti, kamzíci, ovce. Skvělé počasí. Zkrátka top.

Fotogalerie: Kaprun