Agerwirt - ScheißeKatzekopf - (Bernkogel) - Grubereck - a dolů za deště zpět

Ráno jsme se vypravovali asi hodinu. Probíhal takový ten chaos, co mi připomínal přípravy před závodem, ačkoliv se jednalo jen o obyčejný běh. Naplánováno jsme měli asi 25 km, s výstupem na Bernkogel​. Celkové převýšení pak bylo naplánováno cca 2 000 m. Podle předpovědi počasí nám to mělo vyjít a dešti jsme měli utéct. Vše tady probíhalo dobře a co by se tak mohlo pokazit.

Agerwirt - Kapelleram

Michalovým​ autem jsme se od našeho bydliště přesunuli asi 25 km na jihozápad. U nějaké usedlosti – Agerwirt​ (cca 900 m n. m.) jsme zaparkovali, nahodili bagáž a vyrazili jsme. Sledovali jsme řeku Rauriser Ache​, zprava asi 300 metrů, než nás zastavily krávy. Uprostřed cesty, před bránou, pod nimi nas... spousty koblih. Moc se k uhnutí neměly, a tak jsme jakožto rozumnější tvorové uhnuli my. Do stráně, cca 15 metrů nahoru a zase dolů.

Pak už to pokračovalo v pohodě. Zahnuli jsme doleva, první branka a začali jsme stoupat. Drželi jsme se červeně značené cesty. Ony tu jsou tedy všechny cesty červené, ale tato naše nás vedla vzhůru. Čáry vrstevnic ubíhaly a za chvilku jsme byli na silnici u odpočívadla, kde jsme narazili na české auto. Silnici jsme jen přeběhli a stoupání za silnicí pokračovalo. Sledovali jsme krásnou lesní cestu, několik serpentin. Čas od času jsme narazili na štěrkovou cestu, někdy stále na tu samou. Ale stále to šlo nahoru.

Dorazili jsme až na parkoviště u Maria Elend​. Stočili jsme se a zase stoupali. Zde jsme byli už v 1150 m n. m. Následovalo mírné táhlé stoupání, naštěstí krásnou cestou lesem. Čas od času se objevil pěkný výhled do údolí. Ke konci tohoto úseku se to tedy více zvedlo. Drápali jsme se vzhůru. Opět jsme narazili na silnici a kousek jsme po ní běželi. Toto však netrvalo dlouho a znova jsme zaběhli do lesa. Znova nahoru. Na konci úseku, v cca 1500 m n. m., jsme se vynořili z lesa a objevili jsme zde boudu – Kappellram s nedalekou kaplí.

Karscharte - Katzenkopf - (Bernkogel)

Za boudou však následovalo další stoupání. Kdykoliv to šlo, jsme klusali. Jakmile byla rovinka, tak jsme se rozběhli, ale jinak to byla jen chůze. Znova nás čekal táhlý stoupavý úsek. Kolem se však krajina měnila. Zatímco pod kaplí, cca 100 výškových metrů níže, bylo kolem dokola mnoho stromů, zde už těchto stromů viditelně ubývalo a rozhodně se nejednalo o nějaké velikány.

Petr​ s Michalem​ jsou velcí influenceři. A tak každou chvíli zastavovali, fotili, natáčeli. Když jsme probíhali brankami, museli jsme dle scénáře probíhat tak a tak. sentiment_very_satisfied

Táhlým stoupáním jsme se dostali do sedla, na místo Karscharte. Zde jsme se na chvíli zastavili a dali jsme si svačinu. Zhodnotili jsme, že to není úplně easy cesta, a to nej nás ještě čeká. Přímo před námi nás čekala kočičí hlava, Katzenkopf​, neboli, jak jsme ji přejmenovali, ScheißeKatzekopf. Cesta k ní samozřejmě opět stoupala. Ale stoupání stálo za to. Pod námi se objevilo nádherné panorama.

Dostali jsme se mezi několik vrcholků, oběhli jsme minijezírko a pak už nás čekala ta Katzenkopf​. Pěkný brdek, holý, jen tráva, ale luxusní výhledy okolo. Před námi jsme viděli dvojici vrcholů Bernkogel​ a Sladinkopf​. Dvojice kopců vedle sebe. Z kočičky​ jsme zamířili přímo mezi ně, kde nás čekalo kamenné pole. V horách se ty vzdálenosti nezdají, a tak jsme se pod vrcholy dostali až za nějakých cca 30 minut.

Na začátku jsem psal: co by se tak mohlo pokazit. No, pokazilo se počasí. Hnala se na nás bouřka. A to není nic příjemného, navíc pokud bychom byli zrovna někde na vrcholku. Po krátké poradě u rozcestníku​ jsme tedy přehodnotili část cesty a kopec Bernkogel​ jsme vynechali. Nahoru to bylo odhadem hodina, ale ta bouřka se fakt blížila. A před námi bylo stále cca 14 km zpět.

Grubereck a deštivý, nekonečný seběh dolů

Po vrstevnici jsme se tedy stočili doprava, oběhli jsme horu Sladinkopf​ a dostali jsme se do sedla. Trochu jsme se museli vrátit, protože jsme minuli správnou cestu. Přeběhli jsme sedlo napříč, zhruba ve 2000 metrech, a na druhé straně jsme znova začali stoupat nahoru. Čekal nás tedy původně druhý nejvyšší vrchol – Grubereck​. Nahoru jsme se po chvíli vyškrábali. Rozhled byl fakt neskutečný.

Bouřka se však blížila. Z vrcholu jsme ji viděli zatím pár km od nás, ale nechtěli jsme nic podcenit, a tak jsme raději začali sbíhat dolů. A že to byl seběh. Uzounká cestička mezi nízkými křovinami, vysoká tráva, kameny. Nic moc, ale valili jsme dolů. Sledovali jsme turistickou cestu a z Gruberecku​ jsme valili přímo kolmo dolů. Výškové metry ubíhaly, krajina se opět měnila, stromy byly stále větší a hustší.

Doběhli jsme na vrchol nějaké louky s lanovkou. A začalo pršet. Nejdřív jen tak lehce, pár kapek, ale pak se celkem rozpršelo, a tak došlo i na bundy. Už nahoře na vrcholu jsem uklidil hůlky, protože se mi při sebězích spíše motají. Všichni jsme se tedy oblékli a pokračovali jsme stále dolů a dolů a dolů.

Začalo to být celkem nekonečné. Seběhli jsme z celkem prudkého kopce a konečně jsme se dostali k nějaké usedlosti, kde na cestě... stály krávy. Naštěstí se cesta za nimi hned stáčela, a tak jsme si to zkrátili mimo ně a vyhnuli se jim. Znova jsme běželi kousek dolů a nakonec jsme se dostali na silnici – cyklostezku. A konečně nějaká ta rovina.

Petr nás dokonce překvapil informací, že nám chybí ještě cca 200 výškových metrů. Nějak nám to vůbec nevadilo. Klusali jsme po pohodlné štěrkovce, kecali jsme, mokli jsme. Už jsme byli docela promočení. Pod bundou jsem měl už své klima a voda v botách se přelévala podle sklonu.

Cesta se motala vzhůru, ale my jsme v jeden okamžik uhnuli opět do lesa a běželi jsme krásnou lesní cestou. Vlnila se lehce nahoru a dolů. Sledovala vrstevnici. Dostali jsme se k nějakému potoku, který jsme překonali. Kousek za ním však Petr​ uklouzl a bohužel si sedl na hůlku, kterou se mu podařilo ohnout. A nakonec i zlomit. Naštěstí to byly Petrovy​ druhé hůlky, a tak jeho další běhy nejsou tímto ohroženy.

Doběhli jsme k nějaké usedlosti. Napili jsme se vody a pokračovali dál. Mně zde začaly nějak blbnout hodinky. Mapa se mi zasekla, trasa se nezobrazovala a každých 10 vteřin mi vrněly. Ale ne spokojeností. Nebyl jsem však vedoucím zájezdu, tím byl Petr​, a tak jsem se tím netrápil. Ostatní věci fungovaly, záznam běžel, a tak jsem mohl běžet také.

Cesta se znova stočila prudce doleva a dolů. Další vrátka, další ohrada a další seběh po pastvinách dolů. Už jsem toho měl plný zuby. Bylo to nekonečné, únavné. Cesta loukami a pastvinami se nám ztrácela a zase objevovala. Déšť neustával a když jsme probíhali vysokou travou, bylo to, jako kdybychom se brodili potokem. Poslední část seběhu byla po opravdu prudké stráni. Naštěstí ne přímo, cesta se vlnila, ale i tak už toho bylo dost. Nakonec jsme se dostali na dno údolí. Dostali jsme se k potoku, u kterého si Petr​ o pěkný kus výše zlomil hůlku, a pak už jen mírným klesáním jsme doběhli k řece Rauriser Ache​. Napojili jsme se na silnici a měli jsme to do cíle asi tak 2 kilometry.

Zde někde přestalo pršet a navíc i vykouklo slunce. Taky to mohlo přijít o chvíli dřív. Za Waldbauerem​ jsme ještě na chvíli silnici opustili a přes louky, čerstvě postříkané močůvkou, jsme doběhli blíže k řece, po jejímž břehu jsme se dostali až k mostu na konci naší cesty. Hned za mostem jsme na parkovišti měli auto a zde jsme zdárně cestu zakončili.

Po doběhu

Bylo toho tak akorát. Shodli jsme se na tom, že jsme udělali dobře, když jsme vynechali Bernkogel​. Ta bouřka by nás asi pěkně spláchla někde úplně nahoře. Takto jsme jen zmokli, ale nebezpečné to nakonec tak nebylo. Tak jsme usoudili, že celá trasa nebyla úplně jednoduchá, ale celkem náročná.

​Po krátkém osvěžení a převlečení jsme nasedli do auta a vrátili se zpět do Thumersbachu​.