Wielki Zbój, aneb mé zahraniční závodění

Samozřejmě, že jsem sáhl po té nejdelší variantě, 42 km. Když už tu jsem a když už jsem tímto zkomplikoval náš pobyt zde a prodloužil jsem si ho o další den navíc. Matěje jsem zanechal v Ustrońi​ a ráno jsem se vydal autem do města Bielsko-Biała. Bylo to cca 50 km daleko, ale z domova jsem to měl mnohem dál. Za městem se pak nacházel park Miasteczko Ruchu Drogowego​, kde bylo zázemí – depo závodu. Zaparkoval jsem nedaleko na volném místě a šel jsem si pro registraci. S taškou jsem se pak vrátil k autu, kde jsem se převlékl a pak mi zbývalo cca 40 minut do startu. Ten jsem strávil v depu zevlováním a stoupající nervozitou.

Jak už jsem psal, jsem v Polsku asi týden, takže jsem se zde samozřejmě proběhl. Dal jsem si dva delší běhy a otestoval jsem místní podmínky. Jsou to Slezské Beskydy​. Takže kopce, široké, ale kamenité cesty. A je tu fakt hodně kamenů. Takže jsem se na toto připravoval. Samotný závod pak obsahoval 4 stoupání. Mělo to být prakticky jen nahoru a dolů. No, uvidíme.

Start - Na Klimczok

Do závodu jsme vystartovali asi v osm hodin ráno. Na startu bylo přes 300 závodníků, takže celkem velký dav. Nebyl jsem hned vepředu, ale zhruba v polovině, takže jsem byl okamžitě na užší cestě zablokovaný a musel jsem se chtě nechtě přizpůsobit tempu ostatních, což mi nevyhovovalo. Chtěl jsem se dostat trochu dopředu, protože tam je volněji. Bohužel jsem se musel postupně prokousávat.

Proběhli jsme zbytkem parku a prakticky ihned jsme začali stoupat nahoru, na první vrchol Klimczok​. Ale k němu byla docela dlouhá cesta. Nejprve jsme museli vystoupat na hřebenovku. Celkem prudká cesta vzhůru, nepříjemné kameny na cestě, kolem mraky běžců, tempo se vleklo. Předbíhání bylo celkem komplikované, ale nějak jsem se pomaličku dral dopředu. První vrcholek – Równia pod Kozią​ byl spíš mezivrcholkem. Zde jsme se jen stočili a pokračovali výše k dalšímu mezivrcholku, Kozia Góra​. Za ním jsme malinko seběhli na cyklostezku, na rozcestí jsme se stočili a znova stoupali vzhůru. Cesta ale byla tentokrát pohodlná, široká štěrkovka. Nechal jsem se tím ukolébat a schoval jsem hůlky, abych zhruba za minutu po tom, co jsem je schoval, odbočil z této pohodlné cesty přímo do lesa na úzkou kamenitou lesní cestu, stoupající prudce vzhůru. K dalšímu mezivrcholu – Kołowrót​. Ten první kopec byl nekonečný.

Následovalo sedlo Przełęcz Kołowrót a odtud jsme pokračovali cestou po svahu, mírným, ale táhlým a dlouhým stoupáním dále, konečně pod vrchol Klimczok. Nejprve nás ale čekalo další sedlo, Siodło pod Klimczokiem​. Když jsem zde vyběhl z lesa a uviděl tu sjezdovku, nelíbilo se mi to ani trochu. Už nyní jsme byli přes 1000 m n. m. Nicméně: "haj-hou, vzhůru nahoru". Vydrápal jsem se tam a měl jsem tak konečně v nohách první vrchol. Nastoupáno v tuto chvíli asi 700 m, trvalo to něco přes hodinu. Rozhodně by stálo za to se sem jít jen tak podívat. Příroda je tu nádherná, ty výhledy stojí za to. Ale závod je závod a při tom mám jen takové tunelové vidění, takže mě okolní krásy míjejí.

Stołów

Z Klimczoku ​jsme začali sbíhat dolů. Zde se projevil nepříjemný terén plný kamenů. Rozbité cesty, velké kameny, vůbec nic příjemného. Hodně technický seběh. Naštěstí zpočátku jen mírný. Seběhli jsme o něco níže k hotelu, či spíše k boudě Szyndzielnia Hostel​. Kousek za ním byla malá občerstvovačka, kde jsem se napil a odhodil jsem odpad. Z relativně dobré cesty jsme se stočili na trochu horší cestu a začalo parádní klesání. Hodně technický seběh, plný kamenů a překážek. Motali jsme se lesem, překonali nějaký potok. Neznačenými cestami jsme valili dolů. Neznačenými – tím mám na mysli neznačené turisticky. Trasa závodu byla naprosto skvěle a nepřehlédnutelně značena.

Konečně jsme seběhli dolů a dostali jsme se k silnici, kde jsme zahlédli na přilehlé louce občerstvovačku. Stůl plný ovoce, jídla, sušenek atd. Doplnil jsem si obě lahve s vodou, dal jsem si melouna, kousek čokolády, vzal jsem si banán do ruky a vydal jsem se dál. Hned za občerstvovačkou začalo další stoupání nahoru, na Stołów​. Dole jsme byli v cca 550 m n. m. a čekala nás cca 2km stěna vzhůru do 1 035 m n. m. To jsem si ale nějak v tu chvíli neuvědomoval. S banánem v ruce jsem tedy začal stoupat.

Mám tu jeden PRO-RUN tip: Nejezte banány při prudkém stoupání. Blbě se dejchá a ruce jsou potřeba na něco jiného.

Cesta se táhla přímo vzhůru, skoro úplně rovně. O nějakém běhu nemohla být ani řeč. Když jsem dojedl banán, tak jsem vytáhl hůlky a s nimi to šlo o něco lépe. Stoupal jsem konstantním tempem. Vlastně mám toto celkem rád. Jedu na automat, celkem svižně. Pár lidí jsem tu přestoupal. Nicméně to bylo nekonečné. Fakt náročná stěna.

Ale i ta jednou skončí a konečně jsme byli nahoře. Nebyl čas odpočívat, a tak jsem hned pokračoval dál. Nohy jsem ale měl pěkně vytuhlé a chvilku mi trvalo, než jsem se zase rozběhl.

Przykra

Ze Stołówu​ následovala klesající hřebenovka. Zase nás čekala kamenitá cesta, fakt nepříjemná. Zamířili jsme nejprve k vrcholku Błatnia, kde se od nás konečně oddělila 35km trasa závodu. Závodníci startovali o něco později, takže jsme s nimi neběželi a vlastně jsem si toho všiml až zde, že je to společná trasa. Pak jsme běželi po vrstevnici, minuli několik horských chalup a doběhli jsme až na konec souvislého kopce, k rozcestí pod vrcholem Łazek. Odtud pak opět následoval prudší sestup dolů, do údolí, k okraji vesnice Jaworze, kde jsme se napojili na silnici​. Byli jsme v nejzazším bodě závodu.

Cesta se tu stočila a běžel jsem chvíli po silnici, až jsem narazil na druhou občerstvovačku. Opět jsem si doplnil vodu a najedl jsem se. Trochu jsem si chtěl odpočinout, a tak jsem chvíli šel. Opět s banánem v ruce, ale tentokrát po rovině, takže pohoda. Minul jsem nějakého borce, co mi oznámil, že nejhorší máme za sebou. To znělo fajn.

Dohonil jsem dalšího závodníka a chvíli jsme běželi spolu. Předchozí terén byl celkem náročný, potřeboval jsem si fakt orazit, takže jsem to nepřeháněl. I do mírného kopce jsem nyní šel. Povídali jsme si. I tento borec mě ujišťoval, že nyní to bude už jen lehčí. Klusali jsme spolu, kecali jsme o závodech, jak už to tak bývá. Určitě jsme se i představili, ale jeho jméno si bohužel nepamatuji.

Společně jsme překročili potok a začali znova stoupat vzhůru. Čekal nás vrchol Przykra​. Nic extra, ale byl brán jako třetí vrchol závodu. Cesta k němu byla relativně pohodlná, na kameny jsem si už zvykl. Při stoupání na vrchol jsme překonali několik vrstevnic. Nejprve jsme dorazili do sedla Siodło pod Przykrą​. Pak už chyběl k vrcholu jen kousek. Vrchol byl zase nenápadný a po něm následovala hřebenovka, kde se zase dalo běžet, či spíše klusat. Zde v sedle jsme se zase spojili s trasou 34 km a tentokrát už se cesta plnila dalšími a dalšími běžci. Absolutně jsem neměl představu o nějaké pozici v závodě. Odhadoval jsem to na nějaké 70. – 100. místo, přeci jen, ten předek mi na začátku utekl.

Wieża widokowa przy Kolei Linowej Szyndzielnia

Nadpis je hroznej (takový Grzegorz Brzęczyszczykiewicz), ale jednalo se o rozhlednu nedaleko vrcholu, na kterém jsme již dopoledne jednou byli. Nejprve jsme se k ní ale museli dostat. Z Przykry​ jsme to měli mírným klesáním po vrstevnici. Zde jsem trochu doplatil na únavu, kdy už jsem moc nezvedal nohy a nakopl jsem pěkně velký šutr. Přímo špičkou palce, a to tak, že mě ten samý šutr ještě trefil do kotníku druhé nohy. Takže dvě mouchy jednou ranou. Musel jsem na chvilku zastavit. Zjistil jsem zde, že jsem někde už nechal svého nového polského kamaráda. Už jsem ho neviděl. Po chvilce bolest přešla, mohl jsem pokračovat dál. Trochu jsem to ale cítil.

Prudkým sestupem jsem seběhl k jezeru Jezioro Wielka Łąka​. Nejprve prosvítalo jen mezi stromy, bylo vidět seshora, ale seběhl jsem prakticky až k hrázi. Zde jsem pak překonal vytékající říčku a po chvilce jsem doběhl na poslední občerstvovací stanici. Zde byl opravdu nával. Připojily se další běžecké distance, takže nás u stánku bylo opravdu hodně. Potřeboval jsem ale doplnit vodu, a tak jsem si chvilku počkal. Tradičně na konci jsem sebral banán a začal jsem stoupat do posledního kopce. Mohl bych říct další PRO-RUN tip, ale asi bych se opakoval.

Čekalo mě další celkem prudké stoupání, ale ne tak jako ten druhý kopec. Opět jsem nasadil svoje konstantní automatické tempo a šel jsem nahoru. Míjel jsem spousty běžců (chodců), účast na závodě byla opravdu veliká. Vystoupal jsem na první mezivrchol – Cyberniok. Chvíli cesta vedla po rovině, ale pak zase hned nahoru do sedla Dylówki. Malé nadechnutí a pak zase vzhůru. ​Prudší stoupání mě dovedlo k rozhledně Wieża widokowa przy Kolei Linowej Szyndzielnia​. Kolem byly nějaké boudy, hotýlky, restaurace, všude plno lidí, jak závodníků, tak turistů. Celkem nával. Za rozhlednou jsem se stočil na jinou cestu a vystoupal jsem na poslední vrcholek, sedlo Przełęcz Kołowrót​, kde jsme už dopoledne byli. Na vrcholku stála malá občerstvovačka s vodou. Pro jistotu jsem si doplnil lahve a pak hurá dolů, do cíle.

Dolů do cíle

Do cíle závodu chybělo asi 7-8 km. To už je pohoda. Rozběhl jsem se z kopce. Vím, že mi seběhy dělají problémy, navíc v tomto terénu, ale nechtěl jsem závod vypustit. Valil jsem tedy dolů. Nicméně valili i jiní, a tak bylo i na těchto cestách celkem plno. Dlouhý technický seběh jsme zakončili na okraji města Bielsko-Biała​. Do města jsme samozřejmě nezaběhli, ale bylo před námi vidět. Cesta zde už byla nekonečná. Myslel jsem, že seběhnu dolů a budu v cíli, ale opět se cesta stočila, znovu trochu nahoru, dolů, nahoru. Stále nebyl konec. Už mi to moc nechutnalo.

Nakonec i tato cesta měla cíl. Doběhl jsem do parku​ a byl jsem v cíli. A byl jsem spokojený. Na krk mi hned navlékli medaili, do ruky vrazili vodu a nějakej nealko sladkej cumel a jeden z dobrovolníků na mě polsky spustil, kam si mám pro něco jít. Bylo to fajn.

Po závodě

Našel jsem si u jednoho z billboardů stín a lehl jsem si do trávy. Sundal jsem si batoh, otevřel lahev s vodou a jen jsem vydýchával. Nebylo to snadné. Musím říct, že to byl celkem těžký závod. Parametry to tedy mělo. 42 km, 2500 převýšení. Vlastně je to takový kus B7. Nějaký borec, co ležel vedle mě, to taky hodnotil podobně.

Po chvíli jsem se zvedl a šel se trochu projít. Došel jsem k hasičskému autu, kde jsem se nechal zchladit vodou. Úplně a bylo to úplně skvělé. Lahev sladkého pití jsem otevřel pomocí medaile. Čekal jsem spíš něco hořkého. Přeci jen sladkého jsem měl při závodě dost. Ani jsem to nedopil. Coural jsem po depu. U nějakého stanu jsem zahlédl palety s knihami, a tak jsem se tam šel podívat. Nějaká dívčina na mě spustila polsky, ale zarazil jsem ji, že fakt nerozumím. Tak to zkusila anglicky. Prý je to úžasná knížka od úžasné polské běžkyně. A zadarmo, ať si ji vezmu. Což o to, vzal bych si ji, ale byla napsaná polsky. Ten pohled dívčiny, když jí to došlo, nezapomenu. Pak jsem si dal jídlo a sedl jsem si pod nějaký přístřešek. Projel jsem telefon, zprávy a pak už jsem se vydal k autu a vyrazil jsem zpět do Ustrońe​.

Podle výsledků jsem nedopadl úplně nejhůř. Skončil jsem s oficiálním časem 5:41:03 na 33. místě z celkového počtu 346 běžců na této trati.