Alta Via 2 - II, Rifugio Cavazza al Pisciadù - Passo San Pellegrino

Ráno jsme se vzbudili kolem půl sedmé. Na sedmou byla ohlášena snídaně, a tak jsme se v klidu připravili – hygiena, sbalení, kontrola věcí a doplnění vody. Kolem sedmé jsme se všichni sešli na výborné a vydatné snídani. Asi v osm hodin ráno jsme se sešli před chatou, připraveni vyrazit na další trasu. Kája s Tondou se rozhodli, že si dají nějaký kus trasy s námi, aby se také trochu proběhli. Počítali s tím, že se později oddělí a vrátí se zpět, a tak vyběhli jen s malými batůžky. Velký batoh s našimi věcmi nechali v rifugiu. Čekala je pak stejná cesta zpět, po ferratě dolů do údolí, kde měli dodávku.

Piz Boè

Piz Boè je hora vysoká 3 152 m n. m. a my jsme zamířili k ní. Nejprve jsme oběhli jezero přímo u chaty, Lago Pisciadù. Cesta začala ihned stoupat. Lemovala vysokou Piz Pisciadù po levé straně a vše v okolí bylo velice kamenité – žádná tráva, nic. V prudším stoupání na konci svahu se cesta změnila v serpentiny, kde postup usnadňovaly řetězy a žebříky. Dostali jsme se na vyvýšenou planinu, kde to byla doslova měsíční krajina. Kolem nás nic než kamení. Minuli jsme další malé jezírko, stočili se více doprava a po cestě stoupali stále výš a výš. Dostali jsme se tak na nejvyšší bod naší dosavadní cesty, do výšky zhruba 2 950 m n. m. Byly odtud nádherné vyhlídky. Udělali jsme pár nezbytných fotek a podivili se nad vzdálenými vrcholky, ke kterým jsme (už dnes) mířili.

Pak se začalo sbíhat. Zde jsem poprvé pocítil, že seběhy nebudou moje silná stránka. Věděl jsem, že to moc neumím, ale seběhy zde jsou opravdu velice technické a za chvíli jsem za celou bandou pěkně ztrácel. Snažil jsem se, co to šlo, ale vím, že v tomto mám opravdu velký problém, hlavně v hlavě. Bojím se. Ale co už. Jsem tu, musím se s tím nějak poprat.

Doběhli jsme do nějakého údolí pod horou l'Antersass po pravé ruce. Na rovné ploše zde byly z kamenů vyskládané nějaké ornamenty, skoro jako na planině Nazca v Jižní Americe, ale asi tak tisíckrát menší. Muselo to dát práci, a přitom je to taková blbost. Potom jsme opět vystoupali o něco výše a po dvou zatáčkách se před námi objevilo Rifugio Boé. Zde jsme se ani nezastavovali. Jen jsme ho oběhli a běželi dál. Vyběhli jsme kousek nad rifugio a skrz kamennou mohylu, ve které byl otvor, jsme si ho snad všichni vyfotili.

Cesta však pokračovala dál. Začali jsme obíhat samotnou horu Piz Boè. Vedou na ni dvě cesty – jedna z jihu, druhá ze severozápadu. My běželi podél hory ze severu k jihu. Kája s Tondou měli pro dnešek v plánu na Piz Boè vystoupat jižní cestou, tou severozápadní sestoupit a vrátit se zpět. Pod horou jsme se tedy rozloučili, kluci zamířili na horu a naše šestice pokračovala dál.

Forcella Pordoi

Naším dalším zastavením bylo sedlo Forcella Pordoi. Od Piz Boè to nebylo daleko. Běželi jsme po vrstevnici, po kamenité cestě. Zde už přibývalo turistů, protože k sedlu Pordoi vede lanovka a je to celkem oblíbená destinace pro výlety z údolí. Přímo v sedle je pak další chata – Rifugio Forcella Pordoi. Zde jsme se již zastavili. Dali jsme si kávu, kapučíno či kolu a chvilku poseděli.

Pak nás čekal první hodně dlouhý, prudký a technický seběh. Všichni se rozeběhli dolů a já vlál za nimi. Na cestě bylo opravdu hodně turistů stoupajících nahoru, ale vše se obešlo bez sebemenších zádrhelů. Když nás viděli, jak letíme dolů, uhnuli nám. Dokonce jsme zde potkali pár Čechů. Seběh byl náročný, ale zase to celkem utíkalo. Jedna serpentina za druhou, napočítal jsem jich přes třicet pět. Asi po 500 sestoupaných výškových metrech se terén změnil. Opět přibylo zeleně, trávy, keřů, stromků a sklon se zmírnil.

Za chvíli jsme již byli v údolí Passo Pordoi. Bylo to turistické místo s nástupištěm lanovky, parkovišti, restauracemi a hotely. Celkem pěkné.

K Lago di Fedaia

Zde jsme se nijak nezdržovali. Proběhli jsme údolím a prakticky ihned jsme na druhé straně začali stoupat opět vzhůru. Museli jsme obejít nějaké staveniště, ale pak už jsme byli na normální, dost široké a pohodlné turistické cestě, bohužel plné lidí. Dostali jsme se totiž do oblíbené turistické destinace a na trasu vedoucí z tohoto údolí právě k jezeru Lago di Fedaia a k Marmoladě. Jelikož se jednalo o snadný terén, klusali jsme a předbíhali tak davy turistů.

Stoupali jsme podél kopce Sasso Beccé po pravé ruce. Za chvíli jsme byli v sedle. Měli jsme v plánu přejít přes Rifugio Sasso Beccé, ale to bylo zavřené, v rekonstrukci. Museli jsme ho tedy oběhnout. V tomto úseku bylo chat (rifugií) celkem dost. Minuli jsme další, Fedarola Harbor, a pak už jsme se napojili na cestu po vrstevnici – traverz, který lemoval celý horský pás Sass Ciapel. Nabízel nám úžasné vyhlídky na zelená údolí, nad kterými se tyčily bílé skály do neuvěřitelných výšek. Běželi jsme po cestě, míjeli turisty. Za chvíli jsme byli u vyhlídkového Rifugia Vièl dal Pan. Z terasy jsme už zahlédli jezero Lago di Fedaia přímo pod Marmoladou. Doplnili jsme si zde vodu a hnali to po cestě dál.

Po dalších asi třech kilometrech běhu, kde už turistů ubývalo (většina končila na Rifugiu Vièl dal Pan), jsme byli na konci traverzu a cesta se stočila přímo dolů, do údolí. Z výšky cca 2400 m jsme museli sestoupit přímo k přehradě jezera do výšky 2057 m. Cesta byla naštěstí stále pohodlná, takže mi tento seběh nedělal větších problémů, i když poslední jsem byl. Seběhli jsme dolů, přímo k jezeru na silnici, před restauraci.

V plánu jsme měli, že si zde někde dáme nějaké jídlo a poběžíme dál. Byli jsme zde však asi moc brzy, bylo kolem 11:30, a tak se nikde ještě nevařilo. Jedna dáma z restaurace se nám snažila vyjít vstříc, že nám polévku zajistí, ale museli bychom čekat asi 30 minut, což se nám nechtělo. S díky jsme se tedy rozloučili, přeběhli přehradu na druhou stranu a zkusili štěstí v jiné restauraci. Zde jsme uspěli, a tak jsme si objednali polévku a limonádu. Asi za půl hodiny jsme byli hotoví, odpočatí a najedení jsme se vydali na další etapu – Marmoladu.

Marmolada

Je to vlastně horský hřeben s několika vrcholy. Ten nejvyšší, Punta Penia (3343 m), se tyčil přímo nad námi a pod něj jsme zamířili. Honza šel vepředu. Stoupali jsme kamenitou cestou vzhůru. Opět jsme byli v pásmu, kde končí vegetace a začíná jen kamení. Krajina se změnila, všude jen kameny, skály, kameny a skály. Ale krásné. Stoupali jsme pod dráty lanovky či vleku, evidentně nefunkčního.

Minuli jsme vrchol Col De Bousc a zamířili k horní stanici té lanovky. Zde bylo vidět, že je opravdu nefunkční. Stanice byla totálně zničená, hnací kolo polámané, sloupy zbořené. Vypadalo to, jako by stanici zasáhla lavina.

Co se tu stalo? Lanovka, která vedla k chatě na Pian dei Fiacconi (2 626 m), byla zničena masivní sněhovou lavinou v prosinci 2020. Lavina se utrhla z Punta Rocca a svou obrovskou silou zcela zdemolovala horní stanici této lanovky a strhla i sloupy a lana v horní části trasy.

Od lanovky jsme se stočili napravo. Zde jsme se trochu rozdělili, ale nevěnovali jsme tomu pozornost, což se později ukázalo jako veliká chyba. Honza pokračoval o něco níže, my ostatní jsme již byli výše a nechtělo se nám sestupovat a ztrácet nastoupané metry, a tak jsme jen drželi směr cesty.

Motáme se

Honza na nás volal, že jsme špatně. Ale tak nějak společně jsme ho ignorovali a pokračovali dál. Mapy a hodinky nám ukazovaly, že jsme jen kousek od cesty a že se na ni později musíme napojit. Bohužel se to ukázalo jako špatný předpoklad. Dostali jsme se do skal, kde jsme museli přelézat skalky a balvany, potoky – terén rozhodně nebyl schůdný.

Kája se po chvilce od nás odpojil, vrátil se k lanovce a šel po správné cestě za Honzou. Já měl v těch skalách celkem problémy, lézt po nich neumím a nebyl jsem si vůbec jistý. Naštěstí mi ostatní pomáhali, takže jsem to přežil. Po chvíli jsme se dostali na nějakou cestu, která vedla takřka rovnoběžně s tou naší správnou, ale skončili jsme u skalního masivu, který nešlo překonat. Kačka sice zvažovala, že by to dala, ale já rozhodně ne. Ani ostatním se moc nechtělo šplhat po skalách bez jištění. Obrátili jsme se tedy zpět. Já jsem se spojil s Ondrou, Ivča zůstala s Kačkou. Holky šly nějakou jinou cestou – více přes skály, já jsem se s Ondrou vrátil o hodný kus zpět, kde jsme konečně našli správnou cestu. Nevraceli jsme se až k lanovce, ale stejně jsme zde ztratili strašně moc času, takové dvě až tři hodiny. Úplně zbytečně.

Do sedla Forcella Marmolada

Když jsme tedy s Ondrou byli na cestě, viděli jsme už hodně daleko před námi holky a ještě mnohem dál jsme zahlédli i Honzu s Kájou. Čas ale byl, a tak jsme byli v pohodě. Minuli jsme skálu, u které jsme se o něco výše prve zasekli, a začali stoupat k sedlu. Viděli jsme před námi i pár turistů, dokonce jednu rodinku s malými dětmi. Většina z nich měla vybavení na ferraty. Šli jsme rychle, a tak jsme je brzy doběhli.

Před námi byl nyní ledovec, nebo spíš sněhovo-ledové pole plné kamenů. Určitě by to šlo v pohodě přejít díky těm kamenům, ale po zkušenostech z předchozích hodin jsem si řekl, že nebudu nic riskovat, a z batohu jsem vyndal nesmeky a nasadil si je. Ondra udělal to samé. Šlo se nám pak po ledu krásně pohodlně a za chvíli jsme se dostali až nahoru, kde začínala ferrata přes sedlo.

Nastoupili jsme na další ferratu. Hned nástup byl celkem výživný – první kramle přes dva metry vysoko nad převisem, kam jsme se museli vytáhnout. Pak už to celkem šlo. Neříkám, že to bylo snadné, přeci jen nemám žádné zkušenosti, ale držel jsem se vždy pevně, hlídal si každý krok, a tak jsem se celkem rozumně posouval. Ondra byl přede mnou a radil mi. Pak jsme se dostali přímo do sedla.

Ve skále jsou zde vytesané bunkry z první světové války (třeba zde byl i můj předek, který tu v Alpách padl ve Velké válce v uniformě rakouského poručíka - jak mi můj děda vyprávěl). Odtud se ferrata dělila. Bylo možné vystoupat na vrchol Punta Penia (o čemž jsme sice ráno tak nějak uvažovali), ale my jsme pokračovali na druhou stranu sedla, nyní po ferratě dolů.

To bylo o poznání horší. Nebylo příjemné viset bez jištění na skále, deset metrů vysoko, držet se jen lana a nohy mít na úzké římse. Ale zvládli jsme to. Poslední úsek byl už jen žebřík, takže jsem to přežil bez úhony.

Údolí Contrin a Pas de le Cirèle

Následoval další obtížný, technický sestup. Ondra by nejraději běžel napřed, ale držel se tu se mnou, za což jsem byl rád. Já na druhou stranu jsem zase čekal na něj při výstupech. V následující hodině jsme sestoupili o cca 800 výškových metrů. Opravdu toto nemám rád. Stehna trpí a je to pro mě opravdu náročné.

Seběhli jsme tedy do údolí Contrin. Dostali jsme se mezi zelené louky a pastviny, minuli jsme nějaká stavení a pár krav. Stočili jsme se více na východ a začali jsme znovu stoupat k Pas de le Cirèle. Stoupání začalo na loukách, lesíkem, mezi stromy a keři. Ale jak jsme opět stoupali výš a výš, krajina se zase měnila a zeleně ubývalo. Nakonec nám zase zbyly jen kameny. Stoupali jsme přes Val de Cirèle. Jakmile skončilo pásmo zeleně a začaly kameny, stočili jsme se více na jih a zamířili do sedla mezi vrcholy Cima Cadine a Palon de Jigolé. Stoupali jsme pomalu. Byli jsme už celkem unavení, bolela nás stehna ze seběhů. Nakonec jsme se ale do sedla, do výšky 2683 metrů, vyškrábali. Jo, takhle to tu chodí. Nahoru a dolů, nahoru a dolů.

Sestup do Passo San Pellegrino

Za sedlem se cesta zase prudce sklopila a znovu jsme začali sbíhat dolů. Technický seběh obtížným terénem, kamenité pláně, avšak stále kolem nádherné hory. Trochu se zatáhlo, byli jsme mezi mraky. Občas se z nich vynořil nějaký skalní štít, což působilo opravdu majestátně. Seběhli jsme kamenné terasy a před námi se objevila nějaká chata. Jen jsme ji oběhli a běželi dál po cestě. Nechtěli jsme se už zdržovat. Doběhli jsme k turistickému rozcestníku, dali jsme se doprava a započali finální sestup dnešního dne.

Klesání bylo již mírnější. Opět se kolem zelenalo. Před sebou jsme zahlédli nějaké domky. Ondra řekl, že zavolá Kájovi, kde je najdeme, že už jsme na místě. Já ho ale vyvedl z omylu: „Máme to ještě asi šest kilometrů do cíle, kamaráde.“ To ho celkem nemile překvapilo. Doběhli jsme mezi domky, k Rifugiu Fuciade. Kolem stálo několik roubených chalup; pravděpodobně sloužily jako ubytování pro turisty, pochybuji, že byly původní.

Dostali jsme se na normální silnici, která nás měla zavést až do cíle, do Passo San Pellegrino. Začali jsme klusat. Vidina toho, že už to budeme mít za sebou, nás hnala kupředu. Probíhali jsme nad údolím v mírném klesání a běželo se mi celkem dobře. Konečně takový normální klus po celém dni. Únavné, ale nějak mi to nevadilo. Ondra byl kousek za mnou. Pak jsme minuli Lago di Pozze.

Před sebou jsme na druhé straně údolí viděli další štíty. Byla také vidět horní stanice lanovky. S Ondrou jsme si říkali, že tam bychom běžent fakt nechtěli. Ale obdivovali jsme sjezdovky, které byly na protějším kopci jasně zřetelné.

Ondra zde konečně zavolal Kájovi, zjistil, kde že to vlastně bydlíme, a společně jsme pak doběhli do cíle, k našemu hotelu Monzoni v Passo San Pellegrino.

Večer

Uvítal jsem, že už byl konec. Byl to namáhavý den. Hodně moc nás zdrželo to bloudění na Marmoladě, samotná ferrata také a hlavně ty nepříjemné seběhy. Dal jsem si sprchu a pak jsme se sešli v hotelové restauraci na večeři. Byl zde samoobslužný bar, takže jsme neváhali a doplnili ztracené kalorie vším možným ještě před hlavním chodem. Ale opět, jak to tak bývá, jsme šli celkem brzy spát.

Fotogalerie: Alta Via 2 - II, Rifugio Cavazza al Pisciadù - Passo San Pellegrino