Alta Via 2 - I, Brixen - Rifugio Cavazza al Pisciadù

Ráno jsme vstali chvíli po šesté hodině. Posnídali jsme, provedli poslední kontrolu a dobalili věci s sebou. Naplnili jsme lahve a kolem sedmé jsme se vydali přes parkoviště k silnici, která začala stoupat vzhůru.
Vyfotili jsme se na společné fotce a rozloučili jsme se s Kájou. Tonda se s námi vydal na první část dnešní etapy. A tak začalo první stoupání naší cesty.

Na první kopec

Hned na startu jsme minuli nějakého německy mluvícího turistu, který mířil ke stanici lanovky na Plose. Šel si ale svým tempem a trochu jinudy, takže jsme ho hned ztratili z dohledu. Začali jsme stoupat. První část vedla po silnici, poté po klasické stezce a lesní cestě. Terén byl pohodový a nasadili jsme celkem slušné tempo. Hodinky ukazovaly vertikální rychlost kolem 650–800 m/h, což opravdu není vůbec špatné. Poté se cesta stočila do lesa, více se naklonila a my začali funět. Dorazili jsme k první mezistanici lanovky. Zde se od nás odpojil Tonda, vrátil se dolů a dál jsme pokračovali už jen v šesti.

Pokračovali jsme ve výstupu. Za nějaký čas jsme stanuli u horní stanice lanovky, La Finestra, kde jsme si údajně měli dát kávu ke snídani. Byli jsme zde však příliš brzy, a tak jsme si jen na WC doplnili vodu a pokračovali dál a výš. Cesty se zde začaly trochu protínat a asi jsme nebyli úplně na té správné. Jistí jsme si nebyli, ale směr a trasu dle GPX jsme drželi, a tak nás to tolik netrápilo. Dostávali jsme se výš a výš. Příroda kolem se měnila, ubylo stromů, až úplně zmizely.

Obešli jsme vrchol kopce Giogo Bello a pak jsme se konečně dostali k prvnímu cíli, Rifugiu Plose. To bylo bohužel v rekonstrukci, takže se káva opět nekonala.

Do údolí, k Passo Rodella

Pak začal první seběh. Kačka zapnula turbomotory a zmizela daleko vpředu. Já se trochu opozdil a zůstal vzadu s Kájou a Ondrou. Cesta nejprve vedla po návrší, pak po vrstevnici a mírně klesala. Tento úsek příjemně ubíhal, s klesáním se krajina stále více zelenala a opět přibývalo stromů. Stále jsme byli na cestě AV2. Zvykali jsme si na její značení, ačkoliv jsme si zpočátku nebyli jistí.

Seběhli jsme níže, dostali jsme se k nějakým stavením, oběhli jsme rašeliniště (Biotopo Torbiera Egerter) a po cestě dorazili až na silnici, Via Coller. Zde již bylo sedlo Passo Rodella. Trasa nyní vedla kousek po této silnici, ale za chvíli uhnula stranou, takže jsme nohám ulevili od asfaltu. Cesta silnici jen lemovala.

Forcella de Putina

Zanedlouho jsme překročili zmíněnou silnici a opět začali stoupat do dalšího sedla. Cesta stoupala jen mírně, a tak se dalo celkem v pohodě klusat. Trasa se klikatila po vrstevnici, míjeli jsme skalky a překračovali potoky. Minuli jsme větší vodopád a překonali větší potok, který tekl po bílých kamenech – typických dolomitech. Zde jsme už potkali pár turistů. Chvilku jsme museli ohleduplně a taktně počkat, až jedna turistka dokončí určitou činnost, ale nijak nás to nezdrželo a hnali jsme to dál.

Po chvíli jsme se dostali k úpatí sedla, do kterého jsme se museli vyškrábat. Byl to první kamenitý svah, kde se cesta klikatila. I zde bylo celkem hodně turistů, ale oceňovali jsme, že byli alespoň vybavení pořádnými botami, na rozdíl od některých turistů v našich Krkonoších. Tempo se samozřejmě zpomalilo. Šli jsme pomalu, hůlky dostávaly zabrat. Čekalo nás převýšení nějakých 350 metrů. Jak se později ukázalo, v porovnání s tím, co nás ještě čekalo, to byla celkem legrace.

Po několika serpentinách jsme se konečně dostali do sedla Forcella de Putina. Ohromily nás ty výhledy. Nevěděl jsem, kam dřív koukat. Při pohledu zpátky jsme na horizontu viděli kopec Monte Telegrafo, pod kterým jsme dnes ráno míjeli Rifugio Plose.

Rifugio Genova – Forcella di San Zenòn

Na druhé straně průsmyku se objevily úplně jiné Alpy. Viděli jsme vysoké, ostré štíty. Hned za sedlem jsme se stočili doprava a po vrstevnici pod hřebenem jsme se dostali až k rozcestníku několika cest – Passo Poma. Kousek za tímto rozcestníkem bylo Rifugio Genova.

Byli jsme zhruba v půli dnešní cesty, bylo krátce po poledni, a tak nastal ideální čas na oběd. Většina z nás si objednala polévku (s knedlíky) a já si dal nealko pivo. Chvíli jsme poseděli, doplnili vodu a po nějaké době pokračovali dál, k dalšímu bodu naší dnešní cesty – sedlu Forcella di San Zenòn.

Po obědě to moc neběželo. Navíc cesta opět stoupala, ale nebylo to nic náročného. Dostali jsme se nejprve do sedla Passo Bronsoi, za ním trochu nahoru a pak jsme mírným klesáním po vrstevnici dorazili k Forcella di San Zenòn.

Po hřebenech až k Passo Gardena

Další úsek byl naprosto úchvatný. Běželi jsme po krásné hřebenovce. Opět se střídaly zelené louky a bílé kameny. Minuli jsme hřeben Forcella della Roa, kde byla hranice Tyrolska. Kousek v dálce bylo vidět stoupání k dalšímu sedlu, které nás čekalo. Vypadalo to celkem drsně.

Přiblížili jsme se k patě stoupání do sedla Forcella Nives a začali stoupat vzhůru. Šlo to celkem dobře, ale pomalu, jak jsme si už začínali zvykat. Vydrápali jsme se zhruba do poloviny kopce, následovala odbočka doprava a ještě kus jsme vystoupali do sedla. Přehoupli jsme se přes něj a začalo opět klesání dolů. Na následujících zhruba pěti kilometrech jsme klesli o cca 350 m. Bylo to svižné, krásné mírné klesání mezi vysokými skalními štíty.

Cesta před námi doslova svítila a byla jasně vidět mezi skalisky a zbytky trávy. Objevila se první ferrata. Zatím jen takové naťuknutí – jeden žebřík a pár kramlí. Nic, co by nešlo překonat. Po chvíli jsme se dostali k další chatě, Rifugio Puez, kde jsme jen doplnili vodu a hnali to dál.

Následoval seběh, opět zatím mírný, takřka po vrstevnici. Lehce jsme překonali sedlo Forcella de Ciampei, stočili jsme se více na jih a o něco prudším klesáním jsme se dostali kolem jezera Lech de Crespëina k sedlu Forcella Crespëina (k němu jsme ale nakonec museli trochu vystoupat). Za tímto sedlem už začalo finální klesání do lyžařského střediska. Bylo to trochu prudší. Před námi se ukázalo malebné údolí protkané silnicí se spoustou krásných domků, hotelů a lanovek. Seběhli jsme až dolů. Zastavili jsme se v jedné z restaurací a u poněkud zvláštního číšníka jsme si dali kávu a Apfelstrudel.

Výstup, ferrata a Rifugio Pisciadu

Moc jsme se nezdržovali. S Kačkou a Ondrou jsme vyběhli o něco dřív a zamířili na opačnou stranu údolí. Prakticky okamžitě jsme začali stoupat. Dostali jsme se pak vrstevnicí mezi dva skalní masivy, Torre Campidel a Torre Brunico. Mezi nimi začalo celkem obtížné stoupání vzhůru. Tímto údolím vedla nahoru i zásobovací lanovka. Bylo to tak vysoko, že jsem si říkal: „Tam přece nemůžeme jít, to přeci nejde, to je strašně vysoko!“ Dole, pod věžemi, jsme byli v nějakých 2200 m n. m. a museli jsme se dostat do výšky 2580 m n. m. asi na třech kilometrech.

Dali jsme se tedy do stoupání, které se klikatilo mezi věžemi. Drápali jsme se kamennou sutí, až jsme se dostali pod vrchol, kde na nás čekala ferrata. Osobně jsem neměl vůbec žádnou zkušenost s lezením po ferratách, ale Kačka s Ondrou se o mě postarali a pomohli mi. Nebylo to nakonec tak těžké. Je to spíše o hlavě, ale rozhodně z toho mám velký respekt. Hned nad ferratou jsme se zastavili a užívali si výhledy.

Pod námi jsme zahlédli Káju Švába, jak se drápe nahoru s báglem plným našich věcí. A samozřejmě i Tondu. Počkali jsme na ně. Ukazatel u cesty říkal, že chata je zhruba pět minut vedle, což se opravdu za chvíli potvrdilo. Doběhli jsme k chatě, zastavili se nad jezerem a vychutnávali si ten okamžik. Pro dnešek byl konec, vypnuli jsme aktivity na našich hodinkách.

Večer v Rifugio Pisciadu

Na chatě se platí snad úplně za všechno. Hned venku jsem chtěl jít na toaletu, ale zámek byl na mince (které jsem neměl). Musel jsem to vydržet. Vešli jsme dovnitř, kde bylo celkem hodně lidí. Karel zařizoval naše ubytování a za chvíli jsme se již sešli všichni na jednom společném pokoji v prvním patře. Pak jsme využili sprchu – za teplou vodu si řekli 4 €, ale nějak jsme se prostřídali.

Poté jsme se sešli u večeře o více chodech. Po večeři jsme chvíli poseděli u piva, ale byli jsme celkem unavení, a tak jsme šli brzy do postelí. Na pokoji nám Kája rozdal naše věci, se kterými se táhl nahoru. Šli jsme spát brzy.

Byl to celkem náročný den, ale ve srovnání s těmi dalšími to byla pohoda. Otestoval jsem si ferraty, výstupy i sestupy a cítil jsem se velice dobře. Těšil jsem se na další den.

Fotogalerie: Alta Via 2 - I, Brixen - Rifugio Cavazza al Pisciadù