Alta Via 2 - III, Passo San Pellegrino - Passo Cereda

Ráno jsme se sešli u snídaně. Řešili jsme velké dilema: Pořádně se najíst? Nebude nám pak při běhu špatně? Nebo se najíst jen tak lehce, ale mít za čas hlad? No, každý se s tím popral podle svého. Já si dal tak akorát. Po snídani jsme se vrátili do pokojů a připravili se na cestu. Zbytek věcí jsme dali Kájovi do dodávky a byli jsme připraveni na další etapu.

Na Passo Valles

Kolem osmé hodiny ráno jsme tedy vyběhli do třetí etapy. Jak jsme s Ondrou včera mluvili o tom, že nahoru k té lanovce by se nám fakt nechtělo, tak přesně k té lanovce jsme zamířili. Od hotelu jsme vyběhli na silnici, kousek cestou zpátky, než jsme včera přiběhli. Za parkovištěm, mezi kravami, jsme pak odbočili přes louku do lesa. A začalo další z mnoha stoupání. Nyní se ještě běželo krásně, byli jsme odpočatí a terén byl velice příjemný, schůdný.

Podběhli jsme pod kabely lanovky a napříč svahem jsme po cestě pomalu stoupali směrem k vrcholu Col Caviette. Pod vrcholem jsme ale uhnuli více na jih. V těchto místech se opět měnil terén. Zmizela zeleň a zase samé šutry. Po naší levé ruce se nyní pod námi objevilo jezero Lago di Cavia. Cesta, nyní více kamenitá, probíhala po vrstevnici, stoupání skončilo a běželi jsme takřka po rovině. Na okolních návrších jsme viděli několik chat; byli jsme poblíž lyžařského střediska. 

Doběhli jsme na křížení několika cest. Kačka nám všem oznámila, že poběží napřed. Že se jí dneska hodně dobře běží, cítí se dobře, a tak že kopne do vrtule. Jak řekla, tak také udělala. Za chvilku nám zmizela. 

My jsme se nyní dostali na silnici. Asfaltku, tak pro jedno auto. Silnice klesala do dalšího údolí a cesta pěkně ubíhala. Po nějaké době a několika zatáčkách jsme se dostali na Passo Valles. Zde se naše cesta křížila s hlavní silnicí a byla zde hranice mezi regiony Veneto a Trentino. Byla zde samozřejmě možnost zastavení a kávy, ale přišlo nám to brzy, a tak jsme hned za silnicí, za parkovištěm, nastoupili na další cestu vzhůru.

Rifugio Giovanni Pedrotti

Cesta se zvedala. Nejprve jsme se museli dostat přes kamenitou cestu na malé návrší a poté po traverzu stále nahoru pod kopec Cima Valles o Venegia. Viděli jsme nádherné, zelené údolí s vystouplými skalami na horizontu. Působilo to velice majestátně. Po několika zatáčkách jsme se ocitli v sedle Forcella Venegia. Zde jsme se přehoupli přes vrchol hřebene a začali zase klesat dolů. 

V jednom místě nám cestu zahradily krávy, ale vůbec si nás nevšímaly, takže se to obešlo bez nehody. Seběhli jsme z hřebene, ale běželi jsme stále pod ním a kopírovali terén kopce. Nyní jsme byli v zeleném údolí. Byla to úplná nádhera. Skály nad námi, stromy, louky, jezera, kameny, prostě všechno. 

Na jedné cestě jsme špatně zabočili a museli jsme se kousek vracet. Vzali jsme to, až na Ondru, zkratkou. Ondra se nám tímto trochu více zatoulal a musel nás dohánět. Pak jsme byli už na správné cestě, která vedla údolím a opět začala stoupat k hřebeni. K tomu, ze kterého jsme předtím seběhli, ale po hřebeni se jít nedalo. Někde v těchto místech jsme slyšeli pískání sviště. Byl nedaleko od nás a dokonce se nechal vyfotit. 

Samé sedlo

Po cestě jsme nakonec vystoupali k sedlu Forcella Venegiota. Jednalo se spíše o dvojsedlo, protože po necelých 400 metrech jsme byli v dalším sedle, Passo dei Fochet di Focobon. Z tohoto sedla jsme se zase stočili na jih a pokračovali dál, zhruba stále ve stejné výšce. Čekala nás malá ferrata, jen jedno lano, nic obtížného. Za chvilku jsme ji překonali a mohli pokračovat. Oběhli jsme horu Sasso Arduini a za chvíli jsme byli u Rifugia Mulaz. Zde jsme nepohrdli kávou, ale za chvíli jsme zase běželi dál.

Od chaty jsme museli vystoupat k dalšímu sedlu, Forcella Margherita, a pak ještě kus výš, přes návrší, k sedlu Passo delle Farangole, kde nás opět čekalo pár kramlí a lan na skále. Přišlo mi, že každé údolí vypadá úplně jinak, přesto jsou všechna zaměnitelná. Bílé skály, kameny, někde tráva (v závislosti na výšce), prostě samá nádhera.

Za tímto sedlem pak na nás čekala další ferrata a pak klesání. Zde už jsme se s Ondrou oddělili od zbytku. Ivča valila s Honzou a Kájou a já se zdržel na seběhu. Ondra obětavě zůstal se mnou, za což jsem byl moc rád. Seběhli jsme asi 400 výškových metrů a stočili jsme se trochu po vrstevnici kolem hory Cima delle Comelle. 

Běželi jsme nad dlouhým údolím, na jehož dně bylo celé pole bílých kamenů. Vypadalo to jako řeka. Hodně jsme se stočili na jih. Po nějakém čase jsme doběhli na konec údolí a museli jsme opět kus vystoupat. Nějakých 300 metrů nahoru. Čekalo nás sedlo s Rifugiem Giovanni Pedrotti.

Dvakrát dolů do Val Canali

V rifugiu jsme se s Ondrou chvíli zastavili. Hledali jsme, zda zde není zbytek naší bandy, ale nebyl, a tak jsme se nezdržovali a vrhli se dolů. Chata byla veliká a měla několik přístupových cest. Cesty byly široké, upravené a lemované srovnanými kameny. Jedna z nich nás zavedla kousek k dalšímu sedlu, Passo di Val di Roda. A za ním pro mě zase začal masakr. Nekonečný sestup samými serpentinami. Na Ondrovi bylo vidět, jak strašně moc chce běžet, ale nedalo mu to a vždy na mě čekal. Já se snažil, běžel jsem, ale jeho rychlosti jsem prostě nedosahoval. Ještě předtím, než jsme zmizeli za zatáčkou, jsme viděli úplně nahoře, že naši tři přátelé začali sbíhat dolů. Asi opravdu v té chatě byli, ale neviděli jsme se.

Snad třicetkrát jsme se stočili v serpentinách. Pak se cesta, když byla asi o 250 výškových metrů níže, stočila více na východ, klesání se zmírnilo a my lemovali po cestě další a další hory: Croda di Roda, Rodetta, Pala di San Martino, Cima Immink, Cima Pradidali. Běželo se po vrstevnici, takže tento úsek celkem příjemně odsýpal a byl opravdu krásný. 

Dostali jsme se do sedla Passo di Ball. Odtud vedla opravdu nepříjemná cesta dolů, naštěstí ne tak dlouhá, přímo k Rifugiu Pradidali. Procházeli jsme opět dokonalou měsíční krajinou. U chaty se opět sbíhalo několik cest, potkali jsme pár lidí. 

Ani zde jsme se nezdržovali. Museli jsme na další sedlo, asi o 400 m výše, na Passo delle Lede. Stoupali jsme údolím a nekonečně se to vleklo. Na konci jsme se stočili doprava a to už jsme zahlédli Ivču, jak nás dohání, kus za ní pak byli kluci. To mi v mé hlavě moc nepřidalo. Museli jsme se nyní dostat nad skálu do sedla a opět zde byla ferrata. Naštěstí nebyla nijak obtížná a vcelku v pohodě jsme to zvládli. 

V sedle nás Ivča dostihla a valila hned dolů. My s Ondrou hned za ní. Čekal nás nejobtížnější seběh, cca 1200 výškových metrů. Neskutečný a nekonečný masakr, alespoň pro mě a moje stehna. Opravdu jsem se trápil. Šel jsem strašně pomalu a štvalo mě, jak zdržuju Ondru, který stále se mnou držel basu. Během sestupu nás doběhli kluci, Honza s Kájou, a za chvilku nám zmizeli. Zůstali jsme vzadu.

První část sestupu byla po kamenech. Pak jsme se dostali do nějakého vyschlého říčního koryta. Cesta se klikatila sem a tam. Postupně přibývalo zeleně, trávy, keřů, stromků. Nakonec jsme se dostali do normálního lesa. Zde se mi už běželo mnohem lépe. Chvíli jsme se motali v údolí, překročili jsme říčku Vallone Della Caccia. Poslední úsek na dno údolí opět vedl lesem. Tam jsme pak překonali větší říčku, Torrente Canali. Už nám bylo vše jedno, a tak jsme si zde normálně naplnili lahve s vodou.

A dvakrát nahoru do cíle 

Než jsme sestoupili na dno údolí, viděli jsme naproti ve stráni (ona to byla zhruba půlka hory) nějakou chatu. A samozřejmě byla naším průchozím bodem. Museli jsme se k ní dostat. Z výškového grafu na hodinkách jsme viděli, že nás čekají ještě dva kopce a závěrečný seběh do cíle. A v tuto chvíli jsme už věděli, že to taková sranda nebude. Předpokládali jsme, že bychom mohli v cíli být kolem sedmé hodiny, ale nyní bylo asi šest večer a nás čekal ještě pořádný kus cesty.

Od řeky jsme se tedy vydali vzhůru. Naštěstí k rifugiu to byla pohodlná cesta, i když celkem prudká. Po několika serpentinách jsme byli u Rifugia Treviso. Byly to asi dva domky s restaurací a docela mě lákalo tu prostě zůstat. Nicméně jsme pokračovali dál. Museli jsme se dostat po vrstevnici více na jih, než začneme samotný výstup do sedla. Cesta však byla pohodlná, běhavá, takže jsme klusali. 

Doběhli jsme k rozcestí a odtud se cesta zlomila přímo vzhůru. Nezdá se to. Vzdálenost jen nějakých 700 m, ale převýšení cca 500 m. Trvalo nám to skoro hodinu. Terén rozhodně nebyl jednoduchý a pořádně jsme funěli. Konečně jsme se vyškrábali do sedla Forcella d'Oltro. To byl ten první vrchol. Ještě jeden nás čekal.

Ze sedla jsme rychle seběhli kousek níž a dostali jsme se na vrstevnici – traverz, který lemoval celý horský štít a jeho vrcholy: Cima d'Oltro, Le Rocchette, Cima Feltario. Každý z těchto vrcholů jsme prakticky oběhli. Cesta mírně stoupala a na grafu jsme viděli, že jsme v posledním kopci vzhůru. 

Dostali jsme se na rozcestí dvou cest. Už se začalo šeřit, a tak ke slovu přišly naše čelovky, o kterých jsem si myslel, že je taháme úplně zbytečně. Poskytly nám však super službu – světlo. Oběhli jsme poslední vrchol Cima Regade a konečně jsme se stočili dolů. Seběhli jsme do lesa. Byla už úplná tma, ale čelovky sloužily dobře a cesta byla dobře patrná, skoro by se dalo říct, že tu nejde zabloudit. Seběhli jsme do výšky nějakých 1400 metrů. Zde, v lese, se cesta stočila doprava, skoro úplně na jih, a napojili jsme se na normální silničku, asfaltku. 

To už jsme měli do cíle asi 2 km a cítili jsme, že už bude konec. Měli jsme dokonce vážnou debatu o tom, že druhý den prostě skrečujeme a nepoběžíme, že toho máme opravdu dost. Klusali jsme po silnici podél Col Moiani. Ondra opět zavolal Kájovi, abychom se ubezpečili, kde že to bydlíme. Nakonec jsme se stočili po silnici zpět, seběhli kolem několika stavení a konečně jsme byli v cíli, v Rifugiu Cereda.

Večer

Měl jsem toho opravdu dost. Doběhli jsme s Ondrou za tmy. Bylo asi půl jedenácté a byl jsem úplně zničený. Masakr na stehna. Ani jsem se nešel osprchovat a rovnou jsem si sedl za stůl, kde na nás čekala večeře. Opět výborné jídlo. Ostatní na tom byli podobně. Doběhli jsme asi 20 minut po Kájovi. 

Spaní jsme měli ve třetím patře. Bez výtahu. Po jídle jsem se tam nějak vyškrábal a konečně jsem si dal sprchu. Měli jsme všichni společnou cimru, na mě zbylo místo na palandě nahoře. Ale už jsem byl najedený, osprchovaný a bylo mi zase moc dobře.

Byl to hodně náročný den, jeden z nejtěžších a nejnáročnějších, co si pamatuju. Opravdu jsem si sáhl na dno. Všichni jsme ho zhodnotili jako Královskou etapu.

Fotogalerie: Alta Via 2 - III, Passo San Pellegrino - Passo Cereda