Vokober(g) 2026

Hned na začátek sem dám mapu, ať je vidět nějaká představa, jakou oblast letošní Vokoberg představuje. Ve srovnání s loňským ročníkem je to mnohem více.

Na závod

Tomáš mě ráno vyzvedl na nádraží. Vyrazili jsme směr Doubravka, kde závod začínal. Sešli jsme se tam s ostatními závoďáky z UL-TRAILu. Vyzvedli jsme si trackery, připravili poslední věci a za chvíli jsme šli na rozpravu, která se jako vždy konala před hlavním vchodem na schodech. I letos v tom měla prsty armáda a vyslechli jsme si před startem celkem hezký proslov. Od ředitele závodu jsme dostali pokyny, pravidla a bylo odstartováno. Trochu mě děsila informace, že ke zdolání je 25,5 hodiny, takže více jak den. Další důležitou zprávou bylo to, že je k dispozici autobus (pendl), který bude jezdit celý den dokola podél Labe z UL do Litoměřic, a že je povolena jízda vlakem v jednom směru – UL-TPC.

Prolog

Závod byl odstartován v 8.30. Dostali jsme mapku, jízdní řád, stravenky na Milešovku a startovní číslo. S Tomem jsme se odebrali zpět dovnitř, kde jsme si mapku prohlédli a zvolili jsme počáteční strategii. Nemá cenu plánovat nějak moc dopředu, nad 4 až 5 bodů dále. Stejně se to změní. Dohodli jsme se s klukama z týmu 26, s Ondrou a Patrikem, že se budeme držet spolu a absolvujeme to tak společně celé.

Seběhli jsme po klouzačce z Doubravky. Trochu špatně, ale kdo by se v ní vyznal, ne? Seběhli jsme do Prosetic a přes Bystřany jsme se dostali k dálnici a následně na silnici č. 8. Zde jsme viděli v dáli dvě běžící osoby, ale nepoznali jsme, o koho se jedná. Čekal nás nyní nepříjemný asfaltový úsek. Silnice byla naštěstí suchá, neklouzalo to, a tak to celkem šlo. Jen mě děsila ta dálka – cílem silnice měla být až Paška pole, kde jsme měli začít stoupat k prvnímu bodu, na Milešovku. Cestou jsme kecali. Tomáš se chlubil nepromokavými ponožkami. Já je měl také objednané, ale Decathlon mě nechal na holičkách a objednávku úspěšně pozdržel, takže jsem běžel v obyčejných. To se mi mělo vymstít.

Po silnici jsme nakonec běželi asi 11,5 km. Celkem slušný prolog. Nepříjemné za provozu. Naštěstí bylo vidět a samozřejmě jsme běželi za sebou při kraji. V noci bych to tady nechtěl absolvovat.

V nohách máme zhruba 14 km.

Paška pole - Milešovka - Milešov - Milešovka

Konečně jsme se dostali ze silnice. Přeběhli jsme dlouhé parkoviště a zabočili do lesů. Cesta začala být zasněžená, trochu to klouzalo, ale zatím nic špatného. Pomalu jsme stoupali. Oběhli jsme Liščí vrch až na rozcestí Nad Velemínem. Odtud jsme pak stoupali přímo nahoru. Krajina byla doslova pohádková. Bylo sice mlhavo, ale viditelnost na cestu byla skvělá. Zasněžená cesta, bílé stromy. Opravdu to bylo krásné, než začala klouzačka. Cesta byla na hodně místech pokryta ledem zasypaným sněhem a listím. Klouzalo to neustále. Ale samozřejmě, jako staří machři, přeci nebudeme vytahovat nesmeky. A tak jsme se za pomoci holí vydrápali až nahoru. Tento úsek mi nějak uběhl. Stoupal jsem nahoru a najednou koukám, že jsem u plotu na vrcholu.

Byli jsme nahoře. Zalezli jsme do putyky a dali jsme si čaj. Podle obsluhy jsme byli první z Vokobergu, ale to absolutně nic neznamená, každý si běží kudy chce, podle svého. S klukama jsme sedli nad mapku a radili se, kudy dál. Měli jsme body za Paška pole - Milešovka (37 b.) a zvažovali jsme další výstup na Milešovku. Nejprve byl v plánu Velemín (za 57 bodů), ale nakonec jsme se dohodli na Milešově, ten byl za 47 bodů, což nám vycházelo v poměru na kilometry mnohem lépe. V putyce jsme si nechali i batohy, abychom to měli lehčí, vzal jsem si do kapsy jen tracker.

Nasadili jsme nesmeky. Dlouho jsem je neměl na sobě, naposledy na Marmoladě v Dolomitech. Je to trochu nezvyk. Neklouže to, to je jistota, ale stejně se člověk trochu bojí to naplno pustit dolů. Seběhli jsme tedy dolů do Milešova, na rozcestí jsme provedli důkazní foto a vydali se stejnou cestou zpět nahoru. To už jsme potkávali další závoďáky. Díky nesmekům to šlo dobře. Opravdu to funguje a neklouže to. Zanedlouho jsme byli nahoře a mohli si zapsat dalších 47 bodů do naší listiny. Ondra měl nějaké patálie s jednou ze svých hůlek. Spojovací kolíček mu nedržel, kde měl, a hůlka tak byla k ničemu. Nějak se mu podařilo to spravit, a tak mohl v klidu pokračovat dál.

V nohách máme cca 24 km.

Milešovka - Vršetín (poustevna) - Kamenný kruh

Nahoře jsme posbírali naše věci a vydali jsme se dál. Čekal nás další point, 99 body ohodnocené místo – Bývalá poustevna u Vršetína. Museli jsme se tam ale dostat. Seběhli jsme opět do Milešova. Zde jsme si sundali nesmeky, protože následoval další asfaltový silniční úsek. Asi by se dala najít jiná cesta, ale Vokoberg je i o tom, pošetřit co nejvíce sil a dobře plánovat. A tak jsme valili po silnici. Z Milešova jsme zamířili na jih, mezi kopce Lhota a Ostrý (Ostrý je jedna ze zastávek mojí testovačky). Minuli jsme Kocourov po pravé straně a na křižovatce jsme pokračovali rovně až do Vlastislavi. Dohonili jsme závodnický pár, kluka s holkou (jména bohužel nevím, ale tým č. 10). Kluci dost hnali. Naznačil jsem jim, že by nebylo od věci trochu zvolnit, poněvadž tempo 5:20 mi přijde celkem vysoký na to, co nás ještě čeká. Ve Vlastislavi si Ondra vzpomněl, že odtud pochází i Pepa (né pětku né) Melen. Začal si notovat, ale úspěšně se nám jej podařilo zastavit a písnička tak dále nerezonovala, ačkoliv si o to říkala.

Proběhli jsme obcí Vlastislav a pokračovali dále na jih. Zanedlouho náš trasér Tomáš stočil doleva na polní cestu k vrchu Vršetín. Kontrolní bod však nebyl nahoře, ale u paty kopce. Z mlhy před námi se vynořili další závoďáci, tým 14. Doběhli jsme k patě kopce a začali jsme se prodírat porostem, který nás nějak zašpinil. Tomáš nás však na začátku hned zastavil, a že nahoru prej nejdeme. Místo toho jsme sledovali úpatí a dostali jsme se k Bývalé poustevně, což byl náš cíl. Ondra, který byl vepředu, však volil nějakou jinou cestu, a tak jsme u poustevny na něj chvíli čekali a tým 10 nás zde opět dohnal a předehnal. Poustevna samotná nebyla nijak velká. Ale zajímavé místo.

Dalším bodem byl Boreč. Ale ne ten vrchol, ale Kamenný kruh u něj. Trochu se mi ulevilo, protože již jednou jsem se v zimě na Boreč drápal a nebylo to nic příjemného. Vrátili jsme se do Vlastislavi. Za Vlastislaví jsme opět předhonili tým 10 a zamířili jsme do Sutomi. Oběhli jsme po zasněžených loukách Holý vrch. Tomáš nás tudy vedl, že je to zkratka, ale nějak to nevyšlo, protože když jsme se dostali na cestu, která již vedla ke kamennému kruhu, tak jsme před námi uviděli tým 10, který jsme nechali za sebou. Tak to nějak nevyšlo.

Kamenný kruh je prostě kamenný kruh. Několik kamenů zarovnaných do kruhu cca 5 m v průměru. Zda to má nějaký význam – nevím. Na chvíli jsme zde zastavili a radili se, jak dál. Bylo několik návrhů. 1. Vrátit se nahoru do Velemína a dát ještě jednou Milešovku, pak sebrat body 33 (Kubačka) a 40 (Mlynářův kámen), 2. Seběhnout do Lovosic a nechat se odvézt busem nahoru, do Brné a pokračovat v této části mapy. Já byl pro bus a Brnou a ostatní nakonec také byli pro tuto variantu.

V nohách jsme měli cca 46 km

Intermezzo

Měli jsme asi 1,5 hodiny čas do odjezdu autobusu, a tak jsme v klidu doběhli do Lovosic. Našli jsme místo, kde nás měl autobus nabrat, využili jsme čas a zašli na kebab. S tím se samozřejmě využila i místní toaleta, doplnění vody, atd. V klidu jsme se najedli, trochu si odpočinuli, zkontrolovali zprávy. Pak přijel autobus (velká dodávka) a nasedli jsme do něj. Byli jsme tam sami. Autobus nás vezl směr Ústí. Měl několik předem daných zastávek. Občas někoho nabral, někoho vysadil. Bylo zde krásně vidět, jak má každý jinou taktiku do závodu.

Do Brné, kde jsme měli v plánu vystoupit, se nechalo nakonec převézt cca 5 týmů. Vystoupili jsme a vrhli se do další části závodu. Já jsem bohužel zjistil, že jsem si nepauznul hodinky a ty mi tak zaznamenaly celou cestu autobusem. Musím nyní odečítat cca 25 km.

Malý Ostrý - Tajemné obličeje

Z Brné jsme zamířili do Průčelské rokle. Byla už tma, a tak jsme vytáhli a zapnuli čelovky. Prakticky hned od začátku jsme začali stoupat. Dvě děvčata, se kterými jsme jeli v autobuse, nasadila pěkné tempo. Dostali jsme se z obce Brná a hned na konci asfaltky jedna z dívčin s sebou sekla na ledě. Nic se nestalo, ale sranda musí být. Ještě větší sranda byla, když s sebou na stejném místě švihnul i Ondra. Bohužel si při tom pádu opět poškodil opravovanou hůlku, ale tentokrát se to již opravit nepodařilo. Chvíli to zkoušel, společně s Tomem. Zdrželo nás to pár minut, mezitím nás předehnaly všechny dvojice, co s námi jely v autobuse.

Když Ondra zhodnotil, že to asi nemá cenu se s hůlkou trápit, vydali jsme se dál. Na nenápadném rozcestí jsme zahnuli vpravo. Zbývající dvojice jsme viděli na stávající cestě a za chvilku jsme je viděli, jak si to zkracují přímo do svahu, aby se napojili na tu správnou cestu, na které jsme byli my. Samozřejmě toto pořadí nikdo neřeší, krom Patrika.

Dostali jsme se pod Výří skály, kde je prudká otočka. Pro nás je to známá cesta ze závodů. Chvíli jsme tuto cestu sledovali, po chvilce jsme ale zahnuli na rozcestí výše, na neznačenou cestu. Pod sebou jsme viděli krásně světla zbývajících dvojic. Vydrápali jsme se zasněženým lesem nahoru, až na hřeben Malého Ostrého. Tento hřeben je dvojvrcholný, má tedy dva vrcholy, ten, co jsme potřebovali, byl až ten druhý. Našli jsme malou mohylu, což bylo cílem. Vrcholová fotka a valíme dál.

Tomáš zde více začal hledat různé zkratky. A stálo to za to. Nemuseli jsme se vracet až k cestě pod Malým Ostrým, ale vzali jsme to přímo z vrcholu dolů směrem, který nás na tu cestu stejně dovedl. Byli jsme v Sedle, což také známe z Oběhu Ústí. Dále jsme zamířili do Březí, oběhli jsme kopec Varta. Na rozcestí jsme to Tomášovou novou zkratkou vzali přímo přes louku. Tomáš jen navigoval: "Více vlevo, mezi stromy, za keřem doleva, pod dráty...". Ale bylo to fajn. Zanedlouho jsme byli v lese. Po chvilce hledání jsme našli skalku – Tajemné obličeje, kde byly vytesány nějaké obličeje a u které také seděla dvě děvčata, tým č. 9. Ondra si zde spravil poškozenou patu a chvíli jsme plánovali, co dál. Měli jsme na výběr překonat údolí za Malým Březnem a drápat se do půlky Bukovky, a pak zase přes údolí zpět, nebo zůstat na této straně a sebrat další body více na jihu. Zvolili jsme druhou variantu.

V nohách máme cca 55 km

Sokolí hřeben - Písková hora

Od Tajemných obličejů jsme se zhruba stejnou cestou vrátili na žlutou turistickou a seběhli jsme do Vítova. Dostali jsme se na hlavní silnici z Velkého Března a o kus dál jsme zahnuli prudce doprava. Tomáš chtěl opět hledat nějaké zkratky, ale tentokrát byl fakt dobrý nápad zůstat na cestě. Vrstevnice stály za to. Dostali jsme se do farmy (asi farma Velichov). Tou jsme prošli a dali jsme se na nekonečný výstup, skoro až na Magnetovec. Strojovým tempem jsme stoupali výš a výš. Bylo to nekonečné. Obešli jsme Kočičí hlavu, Kočičí vrch, zmíněný Magnetovec a na rozcestí Fráž jsme pokračovali vzhůru. Nekonečné. Když jsme se dostali na Sokolí hřeben, měli jsme jen od silnice z Velkého Března nastoupáno cca 400 výškových metrů, na 5 kilometrech za cca 1 hodinu.

Malá krize

Nahoře to pěkně fičelo. Chtěl jsem se najíst, ale stihl jsem si jen vyndat z batohu toast, když se kluci rozběhli, a tak jsem za nimi začal vlát. Nechtěl jsem ztratit z dohledu. Kluci opět nasadili tempo a já měl co dělat, abych jim stíhal. Toust jsem jen dal do kapsy a makal jsem. Během tohoto úseku na mě dolehla nějaká krize. Tempo, co kluci nasadili, bylo moc velký a já nestihl ani doplnit energii. Gel jsem měl vzadu v batohu, nestihl jsem si jej předndat do přední kapsy. Začalo se mi těžce běžet, trápily mě mokré nohy.

Ze Sokolího hřebene jsme tedy valili z kopce. Po hřebeni, pak jsme seběhli níže. Minuli jsme Novou Ves u Pláně, proběhli jsme Bláhovem. Cesta klesala a dá se říct, že to rychle ubíhalo. U Doubravice Tom minul zkratku, ale vrátili jsme se a za silnicí jsme to vzali přímo na Pískovou horu. Vyběhli jsme nahoru a u jakési hromady pískovce jsme zjistili, že jsme v cíli. Tady jsem klukům řekl, že to tak rychle prostě nezvládám, takže jsme trochu zvolnili a já se mohl najíst a doplnit tak trochu energie.

Do této doby jsme uběhli 67 km.

Mauzoleum průmyslníka Shrolla - Kostel sv. Petra a Pavla

Dalším cílem byl bod, který mi vůbec nic neříkal. Mauzoleum průmyslníka Schrolla. Od Pískové hory jsme zamířili přes Hlupice. Gel zabral, nyní se mi běželo zase trochu lépe. Problémem začala být voda. Dá se říct, že v celé této části není možné vodu kdekoliv doplnit, navíc v noci. Kluci na tom byli obdobně. Běželi jsme na západ. Opět kus po asfaltu, ale pak zase po lesní cestě, po zelené turistické. Proběhli jsme Předními Nezly a Horní Lukavicí. Šance, že by se někde dala doplnit voda, nebyla. Dostali jsme se k hlavní silnici z Lovečkovic. Tu jsme jen přeběhli a po chvilce jsme doběhli do Horní Vysoké. Odtud jsme pak zamířili na Hradec, kopec nedaleko, na kterém stálo Mauzoleum. Když jsme tam doběhli, tak jsem si uvědomil, že jsem tu už kdysi byl s Rozběhánky v rámci nějakého výběhu z Levína. Fajn vzpomínky.

Od Mauzolea nás Tomáš opět navigoval zkratkami. Kousek jsme se po cestě vrátili, a pak jsme to střihli lesem na louku a seběhli jsme po ní k silnici, vedoucí do Srdova. Silnice byla suchá, takže se po ní dalo pohodlně běžet, ale mě to tak nějak všechno dohnalo.

Velká krize

Zkrátka jsem nemohl dál. Strašně moc mě bolela chodidla. Začala mě pálit kůže na ploskách, měl jsem pocit, že je mám samý puchýř. Přeci jen už asi 12 hodin jsem byl v mokrých botách. Bolely mě lýtka, holeně, celé nohy. Vůbec mi to neběželo, ačkoli jsme byli na silnici a bylo to z kopce. Snažil jsem se, co to šlo, alespoň klusat, ale bylo to marný. Nechtěl jsem to vzdát, v plánu toho bylo ještě hodně a času taky dost, ale fakt to nešlo. Hlavu jsem měl plnou černých myšlenek. Chtě nechtě jsem to řekl klukům, že jsem prostě mrtvej, že to dál nejde. Rozhodně mi nešlo běžet. Musel jsem jen jít. Strašně moc mě to mrzelo, hlavně kvůli Tomovi. Byl na tom hodně dobře a já mu to zkazil.

Byl jsem schopen pokračovat, ale jen chůzí. Běžet mi prostě nešlo. Úsek mezi Srdovem a Trnobrany jsme všichni jen šli. Kluci o něco svižněji. Pak jsem viděl, že Ondra s Patrikem pokračovali, Tomáš na mě čekal. Bylo mi to, a stále ještě je, strašně líto. Tomáš řekl, že kluci pokračují dál, což je samozřejmé. Bohužel princip závodu dvojic vylučuje to, že dál může pokračovat jen jeden. Šli jsme tedy společně dál směrem do Liběšic, kde byl další bod - Kostel sv. Petra a Pavla.

V Liběšicích jsme šli kolem budovy, ve které se konala nějaká oslava. Využil jsem toho a zašel jsem dovnitř a místní mi ochotně doplnili lahve s vodou. Tom vodu nechtěl, nevím, jak to dělal, ale pít jsem ho neviděl. Na oslavě do mě málem narvali i guláš, nabízeli něco ostrého a dokonce nabídli i odvoz do Litoměřic. To jsem samozřejmě s hrdostí odmítl. Chtěl jsem prostě pokračovat, alespoň chůzí dál. Čas byl a myslel jsem, že to ještě nějak zvládnu.

Zapsali jsme si další bod – Kostel sv. Petra a Pavla, aniž bychom tušili, že jsme špatně. Správně jsme měli být v Soběnicích, kde je zmíněný kostel. V Liběšicích se jednalo o Kostel Nanebevzetí Panny Marie, ale my jsme vůbec netušili, že jsme špatně. Ani nás to nenapadlo.

V nohách v tuto chvíli máme 81 km.

Do Litoměřic přes Ploskovice

V plánu tedy nyní byl bod 48 – Vrchovina. Bylo to na cestě do Litoměřic. Jít celkem šlo, a tak jsem říkal, že to vezmeme přes tento bod. Do Litoměřic to odtud bylo cca 15 km, k tomuto bodu také tak, potom však dalších cca 13 do Litoměřic. Měl jsem v plánu to dát. Hrozně moc jsem to nechtěl Tomovi zkazit. Vydali jsme se tedy chůzí dál s tím, že až do Dolní Řepčice mám čas se rozmyslet, kudy půjdeme.

Tom šel vepředu, já za ním pomalu. Bolel mě každý krok. Naštěstí jsem už měl vodu, která dokázala chvílemi osvěžit. Vystoupali jsme po silnici na návrší nad Liběšicemi, přešli jsme trať. Dorazili jsme do Horní Řepčice. Tomáš zahnul ze silnice, ale vrátili jsme se, protože to nebyla ta správná odbočka. Byl jsem stále za ním, bolest v nohách se stupňovala a já věděl, že to nedám. Chtěl jsem zamířit rovnou do Litoměřic. Prostě mi to nešlo, nedalo se. Tomáš byl asi 100 m přede mnou, když jsem viděl, jak zahnul do polí. OK. Rozhodnuto. Jdeme k bodu 48.

Vzali jsme to přímo přes pole. Pole neorané. Místo sněhu mokrá hlína, co se lepila na boty. Nic moc. Každý krok mě bolel. Chvílemi jsem ztrácel Tomášovo světlo přede mnou. Došli jsme do Býčkovic a za nimi jsme se dostali do Ploskovic. Obešli jsme zámek a na křižovatce jsem Tomáše konečně dohonil. Zde jsem mu řekl, že to prostě nedám, nejde to. Energie by byla, v tom problém nebyl, ale strašně mě bolely nohy. Nejvíc plosky. V Ploskovicích. Chápete (cha cha).

Přemýšleli jsme, jak dál. Do Litoměřic to nyní bylo cca 8 km, na bod Vrchovina také tolik. Bylo ale jasné, že musíme zamířit do Litoměřic. Podívali jsme se na jízdní řád, který jsme dostali. Z Litoměřic to mělo jet za hodinu a půl. To bylo jen tak tak, vzhledem k tomu, že jsme jen šli. Zahnuli jsme tedy směrem na Litoměřice. Cítil jsem Tomovo zklamání a moc mě to mrzelo.

Cesta dál vedla už jen po silnici. Tom říkal, že ale budeme muset trochu popoběhnout, abychom ten autobus stihli, jinak tam pak budeme dvě hodiny mrznout. Takže když cesta byla z kopce, lehce jsem klusal. Takový indiánský běh to byl. Bolelo to.

Prošli jsme Maškovicemi, Pohořany. Zde nás dojel nějaký bílý Mercedes s celkem nalitým řidičem, který měl potřebu zastavit u nás a halekat na nás, aby nám pak ukázal, jak hodně dobře ten jeho Mercedes jezdí a jakou má akceleraci. Pokračovali jsme do Žitenic. Za Žitenicemi jsme přešli na cyklostezku. Tu jsem celou šel. Běžet mi fakt nešlo. I tak mě bolel každý krok.

Konečně jsme se dostali do Litoměřic. V průměru nám trval jeden kilometr cca 10–12 minut a stále nebylo jasné, zda nám bus neujede. Probíhali jsme Litoměřicemi, prakticky napříč. Museli jsme se dostat až na druhý konec, pod Radobýl. Přes centrum jsem šel/klusal za Tomem. Když jsme už byli konečně na Žernosecké ulici u Zimního stadionu, Tomáš řekl, že poběží na zastávku, aby kdyžtak bus na chvíli zdržel. Necelý kilometr do cíle pro mě byl nekonečný. Nakonec jsem se nějakým způsobem dostal k cíli, k autobusu, který čekal na zastávce.

V nohách 96 km

Epilog

V autobuse byla i Dáša s Lenkou. Ještě toho měly v plánu hodně před sebou. Já zapadl do sedačky a měl jsem toho úplně plný zuby. Autobus se za chvíli rozjel a odvezl nás přes Lovosice, kde holky vystoupily, do Ústí, na Pražskou ulici. Když jsem vstal ze sedačky, myslel jsem, že už nebudu moci ani chodit. Šoural jsem se neuvěřitelně pomalu po chodníku směrem na hlavní nádraží. Dle jízdního řádu jsme měli zase asi hodinu a půl času, než nám pojede vlak. Měl jsem úplně černé myšlenky. Sedli jsme si do čekárny, dali jsme si kafe a colu z automatu, tak nějak jsme dřímali.

Před šestou ráno nám jel vlak do Teplic. S obtížemi jsem vstal, ale trochu jsem si odpočinul a jít se dalo. Nastoupili jsme do osobáku a ten nás zavezl do Teplic. Nyní nám zbývaly poslední cca 3 km s výstupem na Doubravku. Společně s námi šla dvojice číslo 10, ta, kterou jsme na levém břehu několikrát minuli. Z nádraží jsme se vydali prakticky rovně, směrem k Doubravce. Nohy se mi lehce zklidnily, ale přesto mě každý krok neuvěřitelně bolel.

Nakonec jsme v čase 6.01 dorazili do cíle a byl konec. Tomáš došel pro startovní číslo, které jsme nechali zde, doplnili jsme kontrolní body a dostali jsme pamětní list. Chvíli jsme řešili nezapočítaný jeden výstup na Milešovku (tento problém pak mělo více lidí). Také jsme se dozvěděli, že jsme špatně zvolili ten bod 85 – Kostel sv. Petra a Pavla. Byli jsme v Liběšicích, ale měli jsme být jinde. Nicméně nám jej započítali. Stejně to nehrálo žádnou roli v umístění.

Byl to konec. Bolel mě každý sval na nohách. Skoro jsem se nemohl postavit. Chodidla jsem měl v jednom ohni. Sundal jsem si mokré boty i ponožky. Chodidla úplně zvrásněná, pálilo to. Myslel jsem si, že jsou samý puchýř, ale byly to jen otlačeniny. Převlékl jsem se. I to mě bolelo. Zašli jsme s Tomem do kantýny na jídlo. Polévka, párek. Pak jsme si šli na hodinku lehnout.

Co si z toho všeho vzít?

Pro mě to bylo nyní extrémně náročné. Nedá se říct, že bych přecenil své síly, už jsem určitě zaběhl podobně náročné trasy lépe. Když jsem se s Tomem domlouval na tomto závodě, byl jsem na tom dobře. Cítil jsem se fajn, dobře mi to běhalo, měl jsem před posledním závodem sezóny. Věděl jsem, že po novém roce je to díky mé práci vždy horší, ale vycházel jsem z loňského roku, kdy jsem Vokoberg zaběhl s Kačkou a celkem to sedlo. Bohužel na konci roku je to pro mě těžké z důvodu velkého množství práce, a tedy méně běhání, málo tréninků. Navíc jsem prošel nějakou virózou, ze které jsem se déle dostával. Znova jsem se rozběhl prakticky až k úplnému konci roku.

Ponaučení pro příště:

1. Nedomlouvat nic na toaletě ve vietnamské restauraci.
2. Asi úplně Vokoberg vynechat. Po novém roce na něj prostě nemám.
3. Objednat dříve nutné vybavení, ať včas dojde.
4. Vrátit se na začátek. Více makat na základě, vytrvalost.

Celkem jsme s Tomem uběhli 101 km s převýšením 3 200 metrů, a to za 21 hodin a 15 minut včetně přejezdů. Data níže v tabulce neodpovídají skutečnosti, obsahují i samotné přejezdy.

Výsledky - pouze lidí z UL-TRAIL

Kategorie MV (Muži - Veteráni)

Kategorie SV (Smíšené - Veteráni)

Kategorie Z (Ženy)

Gratulace tedy patří všem. Je vidět že UL-TRAIL je prostě něco, kde chceš být.