Tradiční novoroční trail, 26 na 2026

Na parkovišti se nás sešla pěkná banda. Ani je nedovedu všechny vyjmenovat, a tak postačí společná fotografie. Nejprve nás čekalo vítání – každý s každým, jak už to tak bývá. Těsně před devátou dorazili poslední lidé a chvilku po deváté jsme vyrazili na trasu.

Mně se nějak nepodařilo nahrát mapu do hodinek, a tak jsem běžel bez ní.

Stoupáme

Prakticky od prvních metrů jsme začali stoupat. Celá banda se hned roztrhala na několik skupinek, ale s tím se vždy počítá. Dopředu hned vyrazili střelci z UL-TRAILu, kterých jsem se chvíli držel. Po silnici jsme se dostali do Liboňova, kde jsme se konečně z asfaltu dostali na normální cestu. Stoupali jsme po modré turistické značce vzhůru.

Sněhu přibývalo. Roztrhaná skupinka běžela, klusala nebo šla vzhůru. Zatím jsem hůlky nevyndával. Přešli jsme potok a stoupali k rozcestí Nad Ždírnickým údolím. Zde vede kousek trati LUMu. Podél Rudného vrchu po pravé straně jsme stále stoupali výše.

Dáša s Lenkou, Klinkim a Patrikem byli již hodně vepředu. Já byl na dohled Tomášovi a Ondrovi, za námi kousek další lidé – Maru, Petra, Marťa, Petr a další.

Dělíme se na pláni

Na hřebenovce, kousek před rozcestím, jsme chvíli počkali, až se seskupíme. Na rozcestí se měly dělit trasy na polovinu a já se chtěl ještě s lidmi pozdravit, než zmizíme. Pár lidí se na nás dotáhlo. A dle dohody se na rozcestí oddělili a pokračovali dál na poloviční trasu, či mírně natáhlou na 15 km.

Já jsem tedy pokračoval dál s Tomem, Ondrou, Martinou, a s Pavlem​ a Martinou​ (Š). Zbytek se oddělil.

Následoval celkem drsný úsek přes hřebenovku Černá louka. Otevřený terén, vítr, zima, boření se do sněhu. Hodně to bolelo. Myslel jsem, že tím kopcem mám nejhorší za sebou, ale ne. Vysilující běh, kdy každý krok taháte nohy ze sněhu. Úsek měl asi dva kilometry, ale byl fakt výživný.

Dostali jsme se do rokle, kde to trochu méně foukalo. Počkali jsme na zbytek naší partičky. Náročné to je, ale zatím nás humor neopouští. Následuje další pláň, která nás zavede už k hranici s Německem. Dostali jsme se do Mohelnického údolí. Bylo to mnohem lepší, byli jsme v závětří. Vítr nás tolik nevysiloval. Bohužel se mi povedlo prošlápnout nějakou zamrzlou louži a byl jsem po kotníky ve vodě. V ledové, bahnité vodě. Marťa to nedobrzdila a vletěla tam za mnou také, takže jsme zbytek trasy absolvovali v ledových promočených botách.

Zhruba v těchto místech jsme ztratili Pavla s Martinou, ale oni nám předem dávali najevo, že jsou v pohodě a že si to doběhnou, protože trasu mají.

V Německu

Dostali jsme se na hranici. Trochu jsem byl zmaten z toho, kde vlastně jsem, zda v Česku, či v Německu. Ale asi v Německu. Chvíli jsme běželi po silnici a po cyklostezce. Potom jsme uhnuli opět na pláně, ale tentokrát to bylo bez větru, takže se to dalo. Sněhu už byla souvislá vrstva, nohy se bořily a náročné to bylo i bez větru.

Přes pláně jsme se dostali do Fürstenwalde. Prudká odbočka doprava a znova na volné prostranství. Běželi jsme po žluté turistické na Haberfeld​. Pak jsme se opět dostali na hranici. Proběhli jsme lesem a byli jsme zpět v Česku, na rozcestí U Větrova. Následoval úsek podél lesa, opět trochu větrný, hlubší sníh – už toho bylo celkem dost. Začínala únava. Do cíle jsme měli ale ještě cca 11 km.

Adolfov – Telnice

S Martinou už jsem začal trochu ztrácet. Před Adolfovem jsem do sebe nasoukal jeden flapjack, což dodalo trochu energie, ale cítil jsem nohy. Ten sníh fakt bral hodně. Každý krok byl náročný. Marťa si stěžovala na křeče. I na mě dolehla krize. Přeci jen – třítýdenní běžecký výpadek, navíc viróza, zanechaly své stopy.

Následovala cesta lesem po běžkařské trati. Snažili jsme se co možná nejméně stopu poškodit, ale samotná stopa nebyla moc zřetelná, teprve se tvořila. Běželi jsme po žluté směrem k rozcestí Pod Liškárnou.

Cesta byla pro mě obtížná. Únava se už projevovala a chvíli jsem šel indiánským během. Takticky jsem občas čekal na Marťu (a odpočíval jsem). Asi ve dvou třetinách cesty k rozcestí jsme se stočili dolů do lesa po neznačené cestě na nižší, modrou turistickou (LUM). Takový žertík od traséra trati. Ale nějak jsem to musel upravit, aby vyšlo těch 26 km, ne?

Pokračovali jsme k rozcestí Pod Liškárnou. Zde jsme se měli spustit dolů do rokle, ale odbočku jsme minuli. Kluci vepředu si toho všimli až po cca 300 metrech, ale vracet se ze silnice se nám moc nechtělo. Po silnici se alespoň lehčeji běželo, nebyl tu sníh a jen to klesalo. Obával jsem se ale, že to více natáhneme a ta šestadvacítka tam nebude.

Serpentiny po silnici jsme si trochu zkrátili ve dvou úsecích, což se ve finále hodilo. Dostali jsme se na silnici na Krásný Les a ta nás zavedla zpět do Telnice. Bylo toho opravdu tak akorát. Hodinky jsem zastavil na vzdálenosti 26,9 km, což se počítá. Měl jsem toho ale plné zuby.

A domů

Na parkovišti jsme potkali první partu. Chudáci mrzli, protože nikdo z nich neměl klíče od aut. Prakticky všichni řidiči byli v partě se mnou. Jejich chyba, nemají tak hnát :-). Podle počtu aut na místě jsme usoudili, že většina lidí už odjela. Rozloučili jsme se, naložil jsem Patrika a vyrazili jsme zpět směr Ústí.

Ze zpráv jsem se později dozvěděl, že se všichni dostali zdraví a v pořádku domů. Shodli jsme se všichni na tom, že to nebylo úplně jednoduché a že ta výzva bude asi každý rok těžší a těžší. Do kdy to asi půjde?

Mně osobně se to moc líbilo. Velká banda lidí, které jsem rád viděl, náročný trail a krásná příroda kolem dokola.

Někdo to dokonce hodnotil 10 z 10 PLÍŠKŮ, ale já osobně to tak úplně nevidím. Níže je v tabulce uvedna vzdálenost přes 27km, ale to si Strava nějak jinak přechroupala.