Soustředění, Železná Ruda

Vzhůru na jih

Víkend nám vlastně začal už v pátek. Vzal jsem si dovolenou a společně s Tomášem, Maru, Dášou, Lenkou a Pájou jsme vyrazili Tomášovou dodávkou do Železné Rudy. Cesta byla na pohodu a po pár hodinách v autě a jedné zastávce na kafe jsme dorazili do Železné Rudy, do penzionu "U Zlomené lyže". Prakticky hned po ubytování jsme se vydali na zahřívací kolo.

Pátek, 26. září, na Pancíř

Prvním během z celého víkendu byl běh na Pancíř. Dá se říct, že hned na začátku jsme se rozdělili a každý volil cestu podle svého gusta. Já se necítil ještě 100% fit po krátké viróze v týdnu, a tak jsem volil kratší variantu, cca 12 km a 480 m up.

Počasí bylo mlhavé, ale prej bude hezky a budou výhledy. Uvidíme. Prakticky ihned jsme začali stoupat. A stoupali jsme po celou dobu až na vrchol Pancíře. Dali jsme se na Křížovou cestu - modrou turistickou a kolem několika křížků jsme se dostali ke kapličce sv. Anny. Tu jsme oběhli a napojili jsme se na pohodlnou asfaltku (Zlatá stezka - Goldsteig). Ta stále stoupala vzhůru. Po cestě jsme klusali, v prudších pasážích šli. Já stále cítil, že s dechem to není úplně v pořádku, funěl jsem jak sentinel, ale jinak jsem se cítil dobře.

Po chvíli jsme se dostali k hotelu Pancíř (nějaký resort s minigolfem, hotelem atd.), minuli jsme jej a pokračovali jsme stále výš. Tentokrát jsme běželi pod sedačkovou lanovkou, která u resortu začínala. Cesta vedla přímo pod dráhou lanovky a dovedla nás po cca 1 km stoupání až na vrchol, kde nás tedy měly čekat ty úžasné výhledy, jak někdo sliboval. Výhledy se nekonaly, mlha byla proti. Spáchali jsme tedy alespoň hromadnou fotku a pak jsme se již vydali zpět.

Sledovali jsme opět cestu pod sedačkovou lanovkou, ale za chvíli jsme uhnuli doprava na Prokopovu cestu a zamířili jsme na Špičácké sedlo. Tento úsek byl skvělý. Široká lesní cesta, lehce technický seběh, nádhera. Na sedle jsme se stočili doleva na Naučnou stezku (ne že bychom se chtěli něco naučit) a klesali jsme dále do obce Špičák.

Chvilku jsme se motali mezi domky, přeběhli jsme hlavní silnici a kolem parkovišť jsme se dostali na pohodlnou asfaltovou cyklostezku. Ta vedla podél hlavní silnice zpět do Železné Rudy. Tam jsme po několika svižnějších kilometrech doběhli.

U Zlomené lyže

Po sprše jsme se v šest večer sešli u večeře. Zde jsme měli tu čest se setkat s paní domácí. Zprvu to vypadalo celkem pohodově, ale časem jsme poznali, že je to prostě buran. Přinesli večeři, celkem dobré rizoto, ale nedej bože, že bychom chtěli něco navíc, třeba obsloužit a dát si pivko. Ne že by ho nedonesli, ale těch keců okolo. Evidentně jsme je obtěžovali. Pak navíc došlo nealko.

Během večera dorazila druhá část výpravy. Bylo nás fakt hodně, kolem dvaceti lidí. Ale sešla se nás skvělá banda. A nejen z Ústí, ale i z nějakých vesnic, jako například Pardubice. Nechybělo ani jedno mrně, Johanka, kterou si všichni oblíbili. Na konci večera jsme se ještě přesunuli na dívčí pokoj, kde jsme hromadně popřáli Maru k jejím narozeninám. Pak už se šlo spát.

Sobota, 27. září, samej Arber

U snídaně, která byla skvěle připravená, jsme ladili varianty tras. Přišla nám už asi pětadvacátá verze trasy. :-) Nakonec jsme se dohodli na dvou verzích, kratší, cca 25 km, a delší, cca 40 km. Bylo dost času se rozhodnout. Já trochu váhal. Přece jen po viróze jsem nebyl úplně 100%, ale zase by mi přišlo líto nevyužít pobytu na Šumavě a hlavně úplně luxusního dnešního počasí. Zvolil jsem tedy dlouhou variantu - a uvidí se.

Přes hranice

Naskládali jsme se do aut. Tomáše trochu překvapil počet lidí, který se naskládal do sedmimístné dodávky, ale vyjeli jsme. Cestou nám došlo, že budeme vlastně překračovat hranice do Bavorska a že by se asi hodily doklady, které jsme si nikdo z nás nevzali. Naštěstí jsme v klidu projeli a pak se holt uvidí. Dorazili jsme tedy v pohodě na místo startu, pod sjezdovkami na Grosser Arber. Trochu jsme se na parkovišti zdrželi kvůli parkovnému, ale za chvíli jsme již byli připraveni vyrazit.

Na Grosser Arber

Pod Martinovým vedením jsme začali stoupat po cestě na Grosser Arber. Stoupali jsme lesem. Začal jsem si povídat s, pro mě novými, lidmi a cesta příjemně utíkala. Dostali jsme se na cestu, která stoupala po hřebeni hory nahoru. Cesta několikrát prudce změnila směr, ale nikdy ne dolů - stále jen nahoru. Nicméně po nějaké době jsme se dostali k horní stanici lanovky, té, odkud jsme vyráželi vzhůru. Pak jsme podběhli druhou lanovku a vystoupali jsme přímo pod skálu s vyhlídkou. Společně jsme pak vystoupali na samotnou vyhlídku, ve společenství dalších turistů.

Na samotném vrcholu kopce byly dvě budovy observatoře. Prostě dvě koule. Nedaleko byla další skalka s křížem nahoře. Někteří se zde fotili, a tak jsme opět chvilku čekali.

Kleiner Arber a Hochstein

Dále jsme pokračovali na druhou stranu kopce. Seběhli jsme po pohodlné asfaltce o něco níže. Kousek cesty pod kopcem jsme se zastavili u Chamer Hütte, kde jsme si doplnili vodu. Pak se cesta zase začala zvedat a měli jsme před sebou Kleiner Arber. Vrcholek se skalkou a křížem (opět). Zde jsme se rozložili s jednou půlkou osazenstva a rozdělili jsme se na delší a kratší běžeckou skupinku. Já tedy zůstal v té delší, ale později jsem si říkal, zda jsem neudělal chybu.

Následoval delší seběh. Nejprve trochu technická, později celkem pohodlná cesta (E6). Přeběhli jsme několik vrcholků: Enzian, Heugstatt. Za ním jsme zalomili cestu doleva a pokračovali směrem na Schareben, což byl nějaký hotýlek či penzion. Od něj jsme pak sledovali vrstevnici, vedoucí lehce vzhůru, a doběhli jsme pod skálu s křížem nahoře - Hochstein. To byl jeden z průběžných bodů, a tak jsme se vydali na oběh této skály a z druhé strany jsme na ni vystoupali.

Nahoře jsme se na chvíli zastavili a trochu se nasvačili. Nicméně jsme se nechtěli zdržovat a nechtěli jsme, aby nám vytuhly nohy, a tak jsme se za chvilku zvedli a vydali se dál.

Bodenmais, vodopády Obere Wasserstube

Nyní nás čekal delší úsek, ale zato byl velice pohodlný. Seběhli jsme lesem a napojili se na pohodlnou cestu. Běželo se krásně, až na mé drobné žaludeční potíže, se kterými jsem bojoval už od rána. Úsek byl celkem rychlý. Cesta se svažovala. Skupinka se natáhla, ale dle zvyklostí se vždy na rozcestí někde čekalo na zbytek. Překonali jsme vršek Tausender a seběhli jsme do dalšího údolí - Haiderwald. Cesta nás nakonec zavedla až na okraj města Bodenmais, ale prakticky hned na začátku jsme se napojili na turistickou trasu a do města jsme vůbec nezavítali.

Následoval krátký seběh a to jsme se již dostali k potoku Riesbach a proti jeho proudu jsme začali stoupat vzhůru.

Cesta se klikatila údolím, stoupala, ale byla to pohodlná turistická cesta, takže se dalo klusat. Za chvíli jsme doběhli k vodopádům. Trochu mi to připomínalo Mumlavské vodopády.

Chvíli jsme se pokochali, počkali jsme na zbytek bandy a pak jsme pokračovali, již ne tolik pohodlnou cestou, vzhůru k horním vodopádům a nad údolí, na vršek Schweiklruh. Zde už to bylo celkem exponované, a tak často chůze střídala běh.

Mittagsplatzl, Grosser Arbersee a zpět pod Arber

Běželi jsme dál. Dostali jsme se z lesní cesty na asfaltku, která prudce zahýbala. Zde jsme zjistili, že nám chybí Vítek. Telefonicky jsme zjistili, že se mu nějak špatně běží a že si to o kousek zkrátí. Pak jsme pokračovali dál. Přeběhli jsme návrší a dostali jsme se na druhou stranu údolí. Zde na rozcestí jsme zjistili, že je cesta uzavřená, ale krátkým pohledem do map jsme zvolili ihned alternativu a za pár km jsme se na původní cestu opět napojili.

Cesta se pak stočila doprava a to už jsme byli těsně před Mittagsplatzlem. Měly nás čekat úžasné výhledy, ale zrovna počasí bylo trochu proti. Po celý den bylo krásně slunečno, ale nyní tu byla mlha. Samotný vrcholek je krásný. Viděli jsme do údolí na jezero, kam máme namířeno. Bylo ale trochu chladno a mlha, a tak jsme se vydali na další cestu.

Pokračovali jsme dál. Seběhli jsme lesem, po cestě, a dostali jsme se do bludiště cyklostezek. Gravelových cest. Krásně se po nich běželo. Jeden úsek jsme si trochu zkrátili a ušetřili jsme tak asi jeden kilometr. Tempo bylo celkem svižné, rozdělili jsme se na dvě skupinky. Já byl v té vzadu (žaludek trochu zlobil). Poslední fáze tohoto úseku pak byla lesem, přímo dolů, čistý seběh až k jezeru Grosser Arbersee, kde jsme narazili na civilizaci. Přešli jsme po hrázi temně černého jezera a na druhé straně jsme se potkali s Vítkem. Společně jsme se pak vydali poslední úsek, zpět k autům pod Arber.

Čekalo nás asi 5 kilometrů vlnité cesty. Hodinky sice ukazovaly, že to už je jen z kopce, ale nějak to nesedělo. Bylo to nahoru a dolů. Cesta však byla velice pohodlná. Ale i tak už toho bylo celkem dost a cítil jsem už únavu. Přece jen, v nohách přes 35 km a asi 1500 metrů převýšení. To už jsme byli roztažení. Chrti vepředu, já to uzavíral zezadu (s Lenkou). A nakonec jsme se objevili u dolní stanice lanovky na Arber, kde jsme ráno začínali. A u auta jsme dnešní cestu zakončili.

Večer

Do penzionu jsme se dostali bez nehod. Měli jsme dost času do večeře, a tak jsem se po sprše a převléknutí vydal do restaurace. Tam jsem narazil na Kačku s Tomem. Přidal jsem se k nim a dali jsme si polévku a nějaké kafe. Na otázku, zda mají nealko pivko, mi sdělili, že ne, že jsme ho přeci včera vypili. To jsem trochu nepobral, ale co už. Spokojil jsem se s limonádou. Polévka byla dobrá a potom následovala večeře.

Po večeři jsme se, tedy většina z nás, vydali do jiného penzionu, kde jsme měli domluvenou saunu a bazén. Bazén je prý vytopen na 27°C. Sauna byla super. Rozhodně jsem se po ní cítil mnohem lépe a prospělo to regeneraci. Bazén rozhodně 27° neměl. Možná tak 7°C :-). Takže jen tam a zpět a rychle pryč.

A jelikož jsme měli zase hlad, tak jsme po cestě zpět zamířili do vietnamské restaurace, kde jsme si dali druhou večeři.

Neděle, 28. září, opět Pancíř

Na snídani jsme celkem živě diskutovali o tom, kam vyběhneme. Já už nechtěl nic náročného, abych nedostal za uši od trenéra. Na Pancíř se mi už taky nechtělo, protože jsem tam byl v pátek. Ale lákala mě tam Kačka z Pardubic, že prej to bude úplně jiný. Mezi lidmi kolovalo několik variant, zvolil jsem tu nejkratší, od Tomáše, cca 10 km. Ani jsem se ale nepodíval, kam to naplánoval. Když jsem lezl do auta, bylo mi divné, že tam sedí Kačka, a začal jsem cítit podvod. Já přeci na Pancíř už nechtěl. No, jeli jsme tam.

Autem jsme se přesunuli na Špičácké sedlo. Zaparkovali jsme a kousek po silnici jsme se vydali vzhůru. Napojili jsme se na Prokopovu cestu, pak pod známou lanovku a pak už jsme byli nahoře. Moc jiné to zde tedy nebylo, ale zase máme jiné fotky.

Z vrcholu jsme se ale nevraceli stejnou cestou zpět jako v pátek, ale zamířili jsme dále. Seběhli jsme vrcholek a zamířili na Habr. Další vrchol, ale úplnou špičku jsme minuli. Bylo hodně mlhavo, a tak jsme se moc nerozhlíželi. Z Habru jsme pak klesali na Můstek, kde bylo rozcestí, a my jsme z pohodlné štěrkové cesty seběhli do trávy. Minuli jsme zde tři dřevěné kříže.

Dostali jsme se na rozcestí Pod Můstkem a opět jsme se napojili na pohodlnou cestu, která vytrvale klesala. Klusalo se dobře. Když jsme se ocitli Pod sjezdovkou a přímo pod vlekem, padl zde návrh, jestli to ještě jednou nevyběhneme nahoru, že nyní prý budou lepší výhledy. Sranda musí být. Valili jsme cestou dál. Čekal nás už jen kousek a za chvíli jsme byli na parkovišti.

Maru měla dilema. Slavila zde narozeniny a chtěla si zaběhnout vzdálenost rovnající se věku. Do toho jí chyběly asi 2 km. A tak se vydala, za podpory Tomáše, ještě kousek za parkoviště. Cíl si splnila a byla spokojená. My jsme zatím čekali v autě. Když se všichni vrátili, tak jsme zamířili autem zpět do penzionu.

A odjezd a konec

V penzionu jsme dobalili svoje věci, dali si ještě sprchu a pak jsme naházeli batohy do auta. Chtěli jsme si zde dát ještě oběd, ale po dotazu, zda je to možné, a po takové odpovědi, že byste té správcové nejraději jednu vrazili, jsme se rozhodli, že oběd zvládneme jinde. Rozloučili jsme se tedy s ostatními a ve stejném složení, tedy Tomáš, Dáša, Lenka, Kačka, Maru, Pája a moje maličkost, jsme se pokorně vrátili do vietnamské restaurace, kterou jsme včera večer vyzkoušeli.

Cestou zpět jsme ještě neodolali cukrárně v Plasech, a tím jsme zakončili báječný víkend.

Bylo to moc fajn. Sešla se nás super banda lidí. Spoustu jsem jich znal, s novými jsem se seznámil. Krásně jsme si zaběhali. Za celý víkend to bylo u mě cca 60 km a 2500 up metrů. Naprostá paráda. Nebýt té báby v penzionu, dal bych celé akci 10 z 10 plíšků.