Vokober(g) jsem měl už v plánu na loňský rok, dokonce zaplaceno, jenže okolnosti tomu chtěly jinak, a tak jsem se k němu dostal až v letošním roce. Dlouho jsem váhal, pár lidiček z UL-TRAILu se ptalo, zda poběžím. Moc se mi nechtělo. Zimní období (listopad, prosinec) je pro mě běžecky velmi slabý, a tak není natrénováno a fyzička také nic moc. Nicméně jsem tomu dával velkou šanci a touha si to zkusit byla silná. Nakonec jsem se domluvil s Kačkou Smíškovou, která také neměla parťáka a tak jsme do toho bouchli a registrace pod názvem NA PLECH byla dokončena.
Vokober(g) je “oreinťák”. Není předem stanovená trasa, jen jsou určeny body v krajině, které jsou ohodnoceny a čím více jich nasbíráte v časovém limitu, tím lépe. Počet km nehraje roli. K umístění je však nutné mít minimálně 4 různé body a 50 km. Což na limit 24 hodin je v klidu i pomalejší chůzí.
Příprava
Příprava probíhala hlavně po stránce materiální. Co vše s sebou. Seznam se rozrůstal. Ondra Vaněk mi spravil hůlky, připravil jsem si nějaké sušené maso, toasty, tyčinky, oblečení, čelovku. Nejvíce jsem se bál zimy, přeci jen jsem nikdy neběžel nic dlouhého v zimě. Takže jsem přibalil i péřovku. A samozřejmě – pár věcí jsem zapomněl. Nesmeky, hruďák. Vytáhl jsem ze skříně starý 15l batoh z Decathlonu, který jsem nepoužil už hodně dlouho, ale teď se mi hodil. Musel jsem si na něj přišít očka k uchycení toulce na hůlky, což se povedlo.
Týden před závodem mi přišly nové boty. Objednal jsem Topo Athletci MT-5. Asi to nebyla dobrá volba. Byl jsem nějak zmatený z popisků a objednal jsem špatně. Boty nejsou určeny do těžkého terénu, jsou to spíše univerzálky, což jsem měl během závodu pocítit. Nicméně jsem je vzal, protože staré Altry už mají to nejlepší za sebou.
Na start
V sobotu ráno jsem se dopravil ke Kauflandu na Klíši, kde byl sraz. Kája nabral mě, Patrika a Maru, pak jsme dojeli na nádraží pro Kačku a vyrazili jsme směr Teplice, Doubravka. Z parkoviště pod Doubravkou jsme pak pěšky s nákladem věcí vystoupali nahoru. Zde jsem začal tušit celkem problém s botami a jejich přilnavostí. Ale šlo to. Nahoře jsme se pak připravili, dobalili zbytek věcí. Po osmé hodině byl briefing, hodně zdaru nám popřáli i vojáci, kteří se podíleli na organizaci, a což bylo velice milé. Dostali jsme instrukce a byli připraveni.
Start
V 8:30 byl start. Nerozprchli jsme se, ale vyzvedli jsme si instrukce. Pak jsme s Kačkou šli do jídelny, kde jsme v pohodě naplánovali první část. Na základě poskytnuté mapy jsme nastavili nějakou základní taktiku. Bylo ale jasné, že se bude v průběhu dne měnit.
Poběžíme na Kletečnou (88 bodů). Poté na Paška pole a na Milešovku (33), odtud přes Ostrý (18) na Ovčín (98) a Oskeruši (32). Pak na vlak, kterým se přesuneme k Libčevsi a tam naplánujeme zbytek. Kolem bylo pár bodů. Více nemělo asi moc smysl plánovat.
Na Kletečnou
Vyběhl jsme tedy směr Kletečná. Asi to dávalo největší smyl, protože tím směrem se vydalo celkem hodně dvojic. Běželi jsme s Maru a Kájou. Seběhl jsme z Doubravky směrem na Bystřany. Podběhli jsme viaduktem u Nových Dvorů a zamířili na Kozlíky a Velvěty. Cestou jsme potkávali jiné dvojice, plánování je u každého trochu jiné. Z Velvět jsme pak pokračovali do Rtyně nad Bílinou a konečně jsme se dostali na normální cestu.
V závodě nehraje roli počet uběhnutých km, takže přišlo na řadu zkracování a optimalizace. Kačka se ujala navigace a tak jsme uhnuli do polí, minuli jsme Vrahožily a pak jsme se napojili na žlutou, která nás dovedla do Bořislavi. Za Bořislaví jsme pak chvíli sledovali potok a využili zkratky, sice trochu do kopce pod Žimský vrch. Ale ušetřený asi 1 km :-). Po cestě jsme pak přeběhli mezi poli kolem Hadího vrchu a to už jsme se dostali na úpatí Kletečné.
Debatou s ostatními jsme trochu přehodnotili plán. Místo výstupu na Milešovku z Paška Pole jsme se rozhodli to vzít přes Velemín, kde bylo více bodů. Neměli jsme v plánu dát kompletní Ferdinandovu zábližku (tedy 5 výstupů z různých směrů na Mildu)
Dostali jsem se do lesa. Snažili jsme se co nejpřímější cestou nahoru. Zde jsem poznal že zapomenout nesmeky byla fakt obrovská chyba. Klouzalo to opravdu hodně. Kačka si kolegiálně nesmeky nenasadila a tak jsme nějak klouzali nahoru. Což o to: nahoru to ještě šlo, ale dolu …
Na vrcholu jsme udělali společnou fotku a začali jsme klouzat dolů. Opatrně jsem našlapoval na kameny, větve, listí, což klouzalo trochu méně. Pádu jsme se stejně nevyhnul. Jako skoro každý. Narazil jsem si loket ale nebylo to nic strašného. Kačka mi trochu odběhla, přeci jen jí boty tolik neklouzaly. Setkali jsme se na žluté turistické a společně pak běželi na Zbožnou. Kačka se také pochlubila pádem a naraženou kostrčí.
Velemín – Milešovka – Černčice – Milešovka
Oběhli jsme Liščí vrch. Běžel s námi jen Miloš, kterému někde zmizela Iva a Kája. Dvojici Maru s Kájou jsme také někde ztratili, ale vždy jsme se nějak potkávali. Doběhl jsme do Velemína. Kačka měla hovor s Martinem (ředitelem závodu), který ji informoval, že nemáme zapnutý GPS tracker. Povedlo se nám jej zprovoznit.
Z Velemína jsme se vydali po červené na Milešovku. Je to dlouhá cesta, znám ji převážně z druhé strany. Tímto směrem jsem ji ještě neběžel. Bál jsem se, jaká bude cesta nahoru, zda to bude klouzat, ale zatím se nic nekonalo a cesta příjemně odsýpala. Klusali jsme až k rozcestí Nad Velemínem, kde pak začalo už samotné stoupání na Milešovku. Přešli jsme do chůze. Cesta nahoru byla úplně v pohodě, žádný led. Někde nad úrovní 700 – 750 m. n m. se dokonce ukázalo slunce a bylo tu fakt nádherně.
Nahoře bylo plno. Jak turistů, tak dalších závodníků. Potkali jsme spoustu dvojic, což bylo celkem logické. Měli jsem v plánu si dát polévku, byl čas oběda. Ale v hospodě plno, fronta až ven a tak jsme se rozhodli, že se seběhneme do Černčic a znova nahoru, čímž získáme další bodíky (ano, plány se mění – zase). Potakli jsem Patrika. Zrovna Milešovku vyběhl už podruhé, z Černčic. Varoval nás před ledovkou dole. Už byl i na Kletečné.
Seběhli jsme tedy po modré do Černčic. Dole to fakt klouzalo, posledních 500 jeden velký led. Nějak jsme to zvládli a u rozcestníku se otočili a znova nahoru. Ledovou pasáž se podařilo bez úhony zvládnout a pak nahoru to už bylo v pohodě.
Měli jsme tedy za sebou tři bodovaná místa. Nahoře ubylo lidí, a tak jsme si v hospodě dali polévku, která velice bodla. Doplnili jsme vodu a pak jsme se s Kačkou rozběhli dolů, na Milešov.
Seběh byl na této straně více ledovatý. Nahoře to ještě šlo, ale cesta od úpatí Milešovky – od odpočívadla do Milešova – opět jeden velký led. Běžel jsem tedy mimo cestu, a ti tak jsem se dost zdržel. Potkal jsem cestou Lucku Hurtovou s její parťačkou Míšou. Ty se přiznaly, že si blbě vyložili pravidlo povoleného vlaku, a že z Doubravky běžely na nádraží s tím, že pojedou do Mostu. Naštěstí je Martin zastavil, ale měli tím pádem pěkné zdržení.
U Milešova jsem dohnal Kačku s Kájou. Za mnou byla někde Maru, také jí to pěkně klouzalo. S Kačkou jsme se oddělili a dál jsem již pokračovali sami. Dalším cílem byl Ostrý.
Ostrý – Ovčín – Oskeruše
Běželi jsme po silnici. Lehké stoupání. Byla to zároveň i turistická, stará známá – Zlatá stezka Zemí hradů. V pravý čas jsme to vzali přes pole. Tuto část znám ze svých Testovaček. Zkratka přes pole nás navedla na přímou cestu nahoru ke zřícenině. Začátek cesty byl celkem v pohodě. Lehce jsme klusali nahoru. Místy led, ale dalo se tomu vyhýbat.
Dostali jsme se ke kamenným schodům vedoucích přímo na zříceninu. Namrzlé to bylo dost. Byla zde parta nějakých důchodců, co měli fakt problém s tím, se vůbec dostat dolů. Proklouzli jsme kolem nich a dostali se nahoru. Žádné zdržování. Jen jsem Kačce popsal, jak tu jsou krásné výhledy a jak se jimi může kochat, když není mlha.
Po chvilince jsme se vydali zpět. Důchodci stále ještě blbli na schodech. Minuli jsme je a běželi dolů. Cestou dolů jsme potkali Maru a Kájou a ještě jednu dvojici. Tentokrát jsme neběželi znova až na silnici, ale odbočili jsem na modrou, směr na Březno. Cesta byla pohodlná, celkem to odsýpalo. V nohách jsme měli asi 35 km. proběhli jsme Březnem a cestou mezi poli jsme mířili kolem kopce Boreč na Boreč. Proběhli jsme mezi Sutomským vrchem a Borečem, proběhli vsí a napojili jsme se na cyklostezku.
Dalším místem k navštívení byl Ovčín. V plánu byla ještě Oskeruše a pak na vlak. Při pohledu do jízdních řádů jsme na toto měli nyní cca hodinu do odjezdu a dva body před sebou, přičemž to dávalo nějakých 8 km. Takže jsme s sebou museli trochu hodit.
Na Ovčín jsme se dostali z jižní strany. Opět to znám z mých testovaček, nahoře jsem se ničím nezdržovali a hned jsem valili zpět diolů, abychom neztráceli čas.
Pod Ovčínem jsme zase potkali Maru s Kájou. Měli stejné plány jako my, ale bylo jim jasné, že ten vlak nestihnou. My s Kačkou jsme se rozběhli dále. Chvíli jsme sledovali zelenou, ale pak jsem cestu stočili více na jih, směrem na Košťálov. Cesta běžela pohodlně, tempo se zvyšovalo.
Vůbec jsme nevěděli, co je to Oskeruše. Kačka to neznala vůbec, já znal jen Oskerušovici od Jelínka. Že je to strom, nás vůbec nenapadlo, dozvěděli jsme se to, až když jsme byli u něj. Zajímavé místo, překvapující bodovaný bod.
Teď začal opravdový sprint do Třebenice. Cca 2,5 km, a měli jsme na to nějakých 18 minut. takže jsem az to museli pořádně vzít. Proběhli jsme Jenčicemi, přeběhli hlavní silnici a vběhli do Třebenice. Kačka cca 150 m přede mnou, já za ní vlál jak hadr na holi. Doběhli jsme ke kolejím, ale stále na nádraží to bylo ještě nějakých 800 metrů.
Vlak přijel do stanice. Kačka nastoupila a poprosila průvodčího, zda by opravdu nedokázal těch 30 sekund, co mi zbývalo počkat. Tvářil se, jako by to platil on, ale počkali na mě a já to tedy stihl. Bylo to fakt o fous, jinak by to bylo překopání celých plánů, které jsme stejně neměli.
Most – Křemencový vrch – Písečný vrch
Měníme plány. Hned na další zastávce – Třebenice město, přistoupili další dvojice. S Kačkou jsme se tak nějak narychlo rozhodli, že zvolíme momentálně jízdu až do Mostu, a budeme se vracet zpět a vybírat body ze spodní části mapy. Bylo to dáno i tím, že se nám nechtěli hned po 5 minutách vystupovat a znova běžet. Zvolili jsme tedy taktiku odpočinku ve vlaku, pak v Mostě na nádraží nějaké občerstvení, kafe a pak dále. Za Libčevsí, kde vystoupila část lidí, s námi zůstala dvojice Ledoborci – alespoň tuším, že to byli oni. Zkušení orienťáci. Vstoupili společně s námi v Mostě.
S kačkou jsme si v Bistru dali kafe, palačinky a croissant. Trochu se osvěžili, koupil jsme vodu. Venku se už setmělo. Aktuálně jsme měli v nohách nějaký 45 km. Tma jak v pytli. Plánovali jsme. Nejprve rozhledna v Mostě – Funpark (99), pak na Křemencový vrch (80), Písečný vrch (81), Oblík (95) a Mlýnský vrch (29). Do Libčevsi a na Kamýk (66). Tam jsme se měli rozhodnout, co dál. V Libčevsi jsme měli v plánu přepadnout pumpu a dát si kafe/čaj a doplnit vodu.
Nasadili jsme čelovky a vydali se k dalšímu bodu – Funpark v Mostě, k rozhledně. Docela nám trvalo, než jsme znova rozhýbali nohy. Pěkně nám vytuhli po té pauze ve vlaku a v bistru. Vydali jsme se rovnou z nádraží nejkratší cestou k Šibeníku – na vrchol. Nahoru od silnice vedla pohodlná cesta, nicméně namrzlá, bez údržby. Dalo se ale v pohodě jít. Nahoře jsme se trochu motali, než jsme ve tmě objevili tu rozhlednu. Střihli jsme to k ní přímo po trávě.
Potom jsme se zase trochu motali, abychom určili správný směr, kudy dál. Z trávy jsme se dostali na asfalt, ale byl na něm led a já s sebou pěkně švihl. Narazil jsem si bok a pravé koleno, které mě chvíli pěkně bolelo. Pokračovali jsme opatrně dál. Seběhli jsme dolů, ke kruháči u Shellky, oběhli Liščí vrch a na dalším kruháči u nějakého parkoviště jsme seběhli do Areálu Benedikt, kterým jsme proběhli na druhou stranu. Dostali jsme se do čtvrti Vtelno, kterým jsme po silnici proběhli a za Vtelnem jsme konečně opustili asfalt a seběhli na cestu do lesa.
Asi po dvou kilometrech jsme s dostali na rozcestí. Díky tomu, že byla tma jsme neviděli okolí. Nevím, jak to tu vypadá, možná lepší, že ta tma byla. Cesty ošklivé, panelka, bordel okolo, náletové dřeviny. Na rozcestí jsme odbočili doprava byli jsme kousek od Křemencového vrchu. Navigace nás samozřejmě vedla po cestách, ale to bychom museli až na Sedlec a pak zpět. Takže jsme sto vzali napřímo, přes koleje a pole nahoru. Ve tmě před námi jsme viděli dvě světélka. Byli to kluci z vlaku, Ledoborci. Minuli jsme je při jejich sestupu z vrchu. My se začali drápat nahoru. Hodně prudký svah to byl, ale krátký. Nahoře jsme chvilku hledali bod. Kluci nám řekli že je to betonová skruž s tyčí. Po chvilce jsme měli úspěch a mohli jsme pokrčovat dál. Další bod zdolán.
Vrátili jsme se zpátky přes koleje na panelku. Pokračovali jsem na jih. Doběhli jsme do zaniklé obce Stránce (což jsme al vůbec netušili) a zamířili kolem Chlumu po cestě a zkratkou přes pole opět k železnici a do Bečova. Bečov nás překvapil svou velikostí. Měli jsem z Mostu v nohách dalších 15 km, celkově už asi 60. Přešli jsme do chůze a trochu si tak odpočinuli.
Dalším bodem byl Písečný vrch. K němu jsme se dostali po pohodlné cestě. Navigace nás opět vedla někudy po cestách okolo, ale u Písečného vrchu jsme to střihli kolmo k němu. Prodrali jsme se křovím a vydrápali se nahoru. Písečný vrch je bývalé archeologické naleziště a bylo to vidět. Já to měl původně za pískový lom, ale nebylo tomu tak. Zde jsem si odskočil a pak jsme pokračovali dál. Napojili jsme se na původní cestu a zamířili jsme do Hrádku. Čekal nás Oblík.
Oblík – Mlýnský vrch – Kamýk
Mířili jsme na Ranou. Tento úsek jsem v listopadu běžel s Lenkou a Maru, ale opačně. tenkrát jsme Písečný vrch vynechali. Doběhli jsme do Hrádku a napojili jsme se na silnici, která vedla do Rané. Po pravé straně jsme na poli viděli dvě čelovky. Ledoborci to vzali napřímo. Dohnali jsme je kousek před Ranou a chvíli jsme pokecali.
Ranou jsme proběhli, kolem letadla a společně s Ledoborcema jsme překonali hlavní silnici, přes velkou křižovatku. Naštěstí nebyl žádný provoz. Blížili jsme se k Oblíku. Já cestu znal z předchozího běhu, opačně, a věděl jsem, že výstup tou cestou přímo by byl asi dost brutální. Navrhl jsem tedy druhou cestu, trošku delší, ale serpentinami po boku. Asi to bylo pohodlnější.
Zhruba v tuto chvíli padla mlha a neměli jsme se jí zbavit prakticky až do konce. Stoupali jsme po zelení nahoru. Čisté převýšení bylo nějakých 150 metrů, ale hodně prudkých. Chvílemi se mi cesta ztrácela, ale nakonec se nám podařilo se nahoru vydrápat. Byli jsme u vyhlídkového místa – Energetického bodu. To ale nebyl samotný vrchol, k tomu to bylo ještě asi 200 metrů dále. Vrchol zde byl označen starým sloupem elektrického vedení.
Po cestě zpět k Energetickému bodu jsem vytáhl toast, že se v klidu po cestě dolů najím. Potkali jsme opět Ledoborce. Kačka se těšila, jak si Oblík krásně seběhne. Jenže člověk míní, příroda mění. Jakmile jsme nastoupili na cestu, tak ledovka. A hezky po celé šíři. Opět jsem si začal nadávat za zapomenuté nesmeky. Klouzali jsme dolů po okraji cesty, drželi jsme se větví, kmenů, stromů. Bylo to pitomé. Toust jsem raději schoval abych měl k dispozici obě ruce.
Nějak se nám, bez nehody, povedlo doklouzat do sedla mezi Oblíkem a Srdovem. Zde jsem zahnuli doleva směrem na Mnichov. Probíhali jsme lesem, křovím, po úzké lesní cestičce. Vyběhli jsme v Mnichově. proběhli jsme jím a zamířili po silnici na sever, směrem na Charvatice. Navigace nás vedla více vpravo, přes kopce Křižák a Malý Křižák a Šibeník. To se nám ale vůbec nechtělo, a tak jsem to za Charvatcemi střihli přímo po vrstevnici, přes pole.
Šli jsme po lepivé hlíně. Za chvíli naše boty vážily asi 10 kg až jsem se bál, že mi je to pole sežere. Kačka s navigací udávala směr. Povrch pole se střídal. Někde jen hlína, někde pomrzlé rostlinstvo, tráva. Asi po 1,5 km po poli jsme konečně narazili na silnici a byli jsme u Mlýnského vrchu. Ze silnice jsme překonali příkop a znova, na další oranici. Ve tmě jsem narazili na zarostlý remízek, který se dal jen stěží projít a tak jsme jej obešli a po chvíli stoupání jsme byli na Mlýnském vrchu.
Prakticky hned jsme valili dolů. Potkali jsme nějakou dvojici, nevím koho. Drali se tím remízkem. My to raději obešli, ale stejně jsme se dostali trochu níže, než jsme sem přišli. Přes příkop jsme se dostali na beton, jenže to byl nějaký hnojník. No nic, přelezli jsme trochu smradu a hledali cestu ven – vždyť to sem musí nějak navážet.
Konečně jsem byli opět na silnici a běželi jsem dál, na Libčeves. Hnala nás touha na kafe a přepadení benzinky. Opět jsme potkali Ledoborce, tentokrát z druhého směru, a naposledy. Po chvíli jsme byli u benzinky v Libčevsi, jenže ouha, zavřeno. Nepřečetli jsme si instrukce, kde byly připraveny dokonce i seznamy benzinek, co mají nonstop. Kačka ještě doufala, že bychom mohli najít otevřenou pivnici, ale moc jsem tomu nedával, bylo asi 23:45 hodin.
V Libčevsi jsme doběhli na náves, k pivnici (zavřené). Rozbalili jsme tedy mapu a začali plánovat. Už se projevovala celkem velká únava. Byla i dost zima. Docházela nám i voda. měl jsem v batohu ještě rezervní půllitrovou lahev, tu jsme si tedy rozdělili. Něco jsme snědli a koukali přitom do mapy a plánovali, co dál.
Dalším bodem byl každopádně Kamýk s 66 body. Pak zde byla varianta přímo na Králičí vrch a do Bíliny na vlak, který jede v pět ráno. času ale bylo dost. A tak jsem zvažovali náročnou trasu přes Solánskou horu, Hradišťany, Holibku a Králičí vrch do Bíliny, ale to jsem cítili, že na to už asi nemáme. Další varianta byla Hradišťany – Králičí vrch a nebo Tobiášův vrch a Králičí vrch. Vždy do té Bíliny. Z těchto dvou variant nám lépe vyšla ta druhá, přes Tobiášůbv vrch, protože měla prostě více bodů.
A tak to Kačka takto naťukala do map a za chvilku jsme vyrazili na Kamýk. Na Kamýk vede dost zmatená cesta. Alespoň nám to tak přišlo, protože jsem ji tak nějak nenašli, nebo nepoznali, že je to cesta. Nějak jsme se dostali nahoru. Cestou dolů jsme potkávali další dvojice. Na silnici pod Všechlapy jsme narazili na Maru s Kájou. Vlak jim samozřejmě ujel, ale dali si tak pauzu a přeplánovali si to. Chvilku jsme pokecali a pak pokrčovali dál.
Tobiášův vrch – Králičí vrch – Bílina
Začala nám poslední fáze, převážně silniční. Byl jsem na jednu stranu rád, kvůli mým botám, které si s celkem drsným terénem moc nerozumí, ale zároveň s tím vím, jak je to ubíjející a monotónní a únavné.
Běželi jsme tedy po hlavní silnic č. 15 směrem na Kozly. Asi po 3 km jsme zabočili na cestu vedoucí do Hořence a dále přes sedlo mezi kopci Čičov a Dlouhá jsme doběhli do obce Kozly. Cesta zde byla rozbitá, zamrzlá, ale běžet se po ní dalo. Alespoň to nebylo tak ubíjející. Byl jsem rád i za stoupání, při kterém jsme už přecházeli do chůze a odpočívali tak.
V Kozlech jsme se pak dostali na vedlejší silnici a za obcí za hřbitovem jsem zabočili k Přírodní památce Tobiášův vrch. Nepovedlo se nám to napoprvé, zaběhli jsem nejprve k Zaječickému potoku – nějak jsme nesledovali cestu a kecali jsme. Napodruhé se to povedlo. Kousek přes pole a za chvíli jsem byli nahoře. Asi je to tu hezký, ale ve tmě a v mlze nic moc.
Začali jsme se vracet. Za hřbitovem jsme potkali dvě dvojice a v Kozlech pak Patrika s Ondrou. Vypadali teda prachbídně, asi jako my. Patrik měl zlomenou hůlku a zničenou čelovku po nějakém pádu. Snad to bude v pořádku. Ondra hlásil jak je rozbitej, což jsme chápali.
Znova jsme se napojili na silnici, tentokrát to byla 257. A mířili jsme na sever, směr Bílina. Střídavým během, kdy jsem někdy přecházeli do chůze, jsme proběhli mezi kopci Svinky a Záhorní horou. Dostali jsme se na křižovatku a zahnuli jsme do Žichova. Původně jsme měli naplánováno to vzít přes Mirošovický les, ale pak jsme to nějak přehodnotili. Za Žichovem jsme pokračovali na sever. Dostali jsme se na nějakou polní/lesní cestu, proběhli jsme kolem naleziště diatomitu – což jsem ale vůbec netušili. Dostali jsme se na zelenou, po které jsme měli pokrčovat doleva a přes kopec do Mirošovic. To se nám ale už moc nechtělo a vyhodnotili jsme, že bude asi výhodnější se vrátit na silnici 257, což jsme vzápětí přes pole udělali.
Asi po 2 km běhu po silnici jsme byli v Mirošovicích. Dostali jsme se k patě kopce – Králičí vrch. Vykašlali jsme se na hledání cesty, a vzali to prostě přímo nahoru. Na vrcholu byla cihlová stavba – Zaniklá kaplička. Cestou zpět jsme opět potkali dvojici holek. Měli v plánu do Mostu. Popřáli jsme hodně zdaru a pokračovali jsme dál.
Kousek přes pole jsme se vrátili na silnici. Naším nejbližším cílem teď byla benzinka před Bílinou. Měli jsme to k ní asi 4 km, ale po silnici. No nic. Přepnuli jsme na automat a běželi jsme po ní. Minuli jsme kopec Horka a dostali jsme se do Hrobčic. Nic zajímavého fakt vidět nebylo. Silnic prostě vedla rovně, stále na sever. Na levé straně, za horkou byl kopec Bořeň, o kterém jsme neměli ani tušení.
Opravdu to byl hodně únavný úsek. Strašně mě bolela stehna, byla mi docela zima na ruce. Začal jsem už cítit i chodidla. Konečně jsme v dáli uviděli světla pumpy RobinOil. Zamířili jsme rovnou dovnitř. Objednal jsem si colu, Kačka pak čaj. Na chvíli jsme si sedli. Doplnili jsme vodu. Na pumpě bylo několik lidí, které jsme celkem pobavili tím, co děláme, kolik jsme uběhli a že to děláme zadarmo :-D. Dopsali jsme do karty prošlé body.
Na nádraží v Bílině jsme to měli asi 2 km, a měli jsme na to asi 40 minut. Takže pohoda. Zbytek cesty jsme ještě chvilku běželi, ale ve městě jsme už jen šli. Měli jsme toho tak akorát. Prošil jsem centrem, po Pražské ulici. Pak jsme se přesunuli na Bílinskou která nás dovedla až na nádraží. Tak nám zbývalo asi 15 minut do odjezdu. Vyšlo to fakt ideálně. Sedli jsme si v hale. Já dokonce začal klimbat. Byl jsem úplně zničenej. V nohách přes 100 km, 3300 převýšení.
Bílina – Teplice – Doubravka
Vlak přijel na čas a tak jsem v 5:04 vyrazili. Ve vlaku jsme narazili na Míšu Hajna s Kačkou Salačovou (tým Hradní střely). Jeli z Mostu. Také to tam pěkně vysbírali a také toho měli plné zuby. V Teplicích jsme vystoupili. Na běh už jsme kašlali a společně jsme se přes Teplice vydali na Doubravku. Ty 2 km pěkně bolely. Obešli jsem Hadí lázně, napojili se na Doubravskou ulici. Pod Doubravkou jsme pak s Kačkou zamířili zkratkou přímo nahoru. Klouzalo to, bylo to nahoru, bolelo to, ale konečně jsme byli nahoře.
Na Doubravku jsme dorazili po 21 hodinách a 30 minutách od startu.
Po závodě
Odevzdali jsme naši popsanou kartu. Vrátili jsme GPS tracker, startovní číslo. V jídelně jsme si dali fajn vývar. Pak jsem jen strávil nějakou dobu na záchodě a pak už jen zalezl do spacáku.
Kolem osmé ráno jsem se vzbudil. Ruch okolo se zvyšoval. Vylezl jsem a postupně zabalil. Sbalený jsem pak přešel do hlavní místnosti. Postupně jsem se potkával s dalšími a dalšími lidmi a sdělovali jsme si různé zážitky. Bylo to fajn. Celé tělo mě bolelo, nemohl jsem pořádně sedět. Celý UL-TRAIL už byl zpět. A postupně začali lidi odjíždět. Bylo hotovo. S Kačkou jsem byl domluvený na tom, že mě hodí autem do Ústí, takže jsem ještě čekal. Pak jsme se šli společně zeptat, kolik jsme vlastně naběhali bodů. Dozvěděli jsme se, že máme 905 bodů a že jsme 3. v kategorii. tož ještě počkáme na vyhlášení.
Měl jsem z toho fakt velkou radost. Úsilí bylo značné, takže alespoň odměna. I když bez ní by mi to taky vůbec nevadilo. Příjemný bonus navíc. Proběhlo vyhlášení. UL-TRAILu se to povedlo celkem dost vysbírat. Pak jsme se už jen přesunuli k autu pod Doubravku, vzali jsme s sebou Kajmana (jeden z dalších borců) a já se nechal hodit domů do Ústí.
Gratuluji všem. Bylo to moc prima. Děkuji Kačce, že mě vzala s sebou a dotáhla mě do cíle, a za tu navigaci, o kterou se postarala. Myslím, že jsme to celkem zvládli.
Resume
Moc prima závod. Pro mě to byla úplně nová zkušenost. Nikdy jsem nic podobného neběžel, natož v těchto podmínkách, a to asi ještě nic nebylo. taky jsme mohli mít -15°C a po kolena sněhu. Takto to jen klouzalo. Zajímavou zkušeností byl běh bez navigace. Přeci jen je velký rozdíl, mít předem naplánovanou trasu v hodinkách, s přidanými body, a sledovat to pohodlně na zápěstí, než držet mobil v ruce a hlídat si alespoň hrubý směr.
Zajímavý koncept je i využití vlaku, kde je povoleno přejíždět. Myslím, že jsem zvolili celkem dobrou strategii, úspornou. Určitě by se to dalo vymyslet lépe, ale nestěžujeme si.
Statistiky
- Celková uběhnutá vzdálenost: 106,1 km
- Vystoupáno: 3 316 m
- Vzdálenost ujetá vlakem: 35 km
- Celkový čas: 21:30 (19:57 hodin běhu)
- Průměrné tempo: 9:05 min/km
Vybavení
Musím začít botami. Byly to prakticky funglovky. Pořádně jsem ne neproběhl, ale v tom problém nebyl. Osvědčili se, co do pohodlí, necítil jsem žádné tlačení, prostě paráda. Měkoučké, s dropem 5 mm. Problém byl v tom, že nejsou určeny do takového terénu. Ideální pro ně bude cesta, stezka, beton, štěrk, ale ne les, kamenité cesty, natož plné ledu. Chybí jim agresivní podrážka. Tím nechci říct, že to jsou špatný boty, ani náhodou, jen na něco jiného.
Batoh – můj starý batoh z Decathlonu. Pojal vše, co jsem potřeboval. Přišil jsem si na něj poutka na toulec, asi to případně upravím, ale funguje to, a batoh je stále naprosto v pohodě.
Hůlky – no, mají asi to nejlepší za sebou. Ondra mi je nějak spravil, poněvadž mi nešly rozložit a nedovedl jsem je vytáhnout tak, aby vyskočil kovový zobáček. Teď to funguje, ale na jedné z hůlek ten zobáček sice vidět je celý, ale nechtělo se mu ven. Musím se na to ještě podívat. Mám je rád, jsou se mnou od mých trailových začátků.
Čelovka – vytáhl jsem starého Fenixe HL18R, kterého jsem si koupil na první B7. Pak jsem ho ztratil a po roce opět našel. Funguje bezvadně, světla dost, výdrž skvělá. jedinou nevýhodu spatřuji v nabíjecím mini USB konektoru
Oblečení – merino triko s dlouhým rukávem, druhé triko s dlouhým rukávem (obyč Decathlon) bunda Kilpi. Legíny a kraťasy, merino dlouhé ponožky. Toť vše. Prakticky za celou dobu jsem vyměnil jen čepici – nahradil dvěma nákrčníky a seundaval jsem si a oblékal rukavice. Z tohoto hlediska naprosto v pohodě. Péřovku, co jsem tahal s sebou jsem nevytáhl, stejně jako rezervní triko.
Hodinky – Garmin Epix 2. Pohoda výdrž, nabito na začátku na 92 %, po doběhu stále zbývalo nějakých 38 %. Pravda, neběžela nevigace, ale s ní bych to dal v pohodě. Měl jsem zapnutý ULTRA režim napájení, a myslím, že to mám nastavené dobře.
Tak zas někdy.