Mít nějaký běžecký plán, znamená jej dodržovat. Pak ale nesmíte mít kamarády, kteří vám napíší: “Hele, co kdyby se mnou běžel závod Quo Vadis 2024?” No a kdo jsem já, abych si dovolil odporovat? Takže do plánu byly vhozeny vidle hned první týden. Ta padesátka se mi tam fakt moc nehodí.
Nicméně. Mám rád výzvy a rád zkouším nové závody, a tak jsem na otázku odpověděl kladně. Přípravy nebyly nijak zvlášť jiné, než na cokoliv jiného. Jen zkontrolovat stav bot, hůlky, zásobu magnesia, kafe (energetický kofeinový gel), nějaké tyčinky, lékárničku, batůžek a bylo to. Oblečení tak akorát, nic s sebou navíc, krom civilu. Stejně se nepřevlékám.
Trasa je z bodu A (Bílina), do bodu B (Velemín). Takže jet na start autem mi logistický nevychází. Vlak to jistí. Mapka závodu byla k dispozici, kontrolní body také, takže to zkombinovat nebyl problém. Z tohoto hlediska jsem byl připraven. Start byl naplánován na dvě hodiny ráno.
Na závod
Z domova jsem vyrazil na nádraží kolem půlnoci, pěšky. Na nádraží už postávala banda lidí co znám h UL-TRAILU. Za chvilku dorazily autobusy (výluka na trati) a vyrazili jsme do Bíliny, kam jsme přijeli tak akorát. Před nádražím byl start. Trochu se zpozdil, ale alespoň byl čas na pokec, pozdravy s dalšími lidmi, promrznutí, registraci, informace atd. Do auta organizátorů jsme nacpali tašky s civilem – převezou nám je do cílového místa. Čipová časomíra nebyla, jen jsme dostali kontrolní karty se seznamem stanovišť a itinerář. To bohatě stačí.
Počasí bylo úplně super. Nebyla nějaká extrémní zima, prostě chladno. Odpolední deštík zanechal pár stop na zemi, ale jinak bylo sucho.
A běžíme
Start byl přesně ve 2 hodiny. Žádné famfáry.
Běželi jsme podél hlavní silnice vedoucí skrz Bílinu. Celá banda cca 150 lidí běžela pohromadě. Vepředu samozřejmě chrti. S Honzou jsme se drželi někde v polovině, za holkama z UL-Trailu, Maru a LenLenkou. Oběhli jsme stadion, ovál a dostali jsme se k lázním, kde byl první kontrolní bod. Fixa šla z ruky do ruky a za chvilinku jsme opět pokračovali dál. S Honzou jsme trochu kopli do vrtule a trochu ten dav před námi předběhli.
Bořeň
Podchodem jsme se dostali na Újezdské předměstí, kde jsme se již napojili na turistickou trasu. Ani nevím, zda již zde byla trasa značena, nevšímal jsem si toho, bylo kolem spousty lidí, takže jsem ne o cestu nebál. Za chvilku pak začalo stoupání na Bořeň.
Do kopce se zase tolik neběhá, takže jsme vytáhli hůlky a svižnou chůzí jsme zdolávali výškové metry. Asi ve dvou třetinách kopce už jsme začali míjet chrty, kteří již byli na vrcholu a vraceli se zpět na odbočku, ze které se pak pokračovali dál.
Nahoře jsme byli za nějakých 50 minut od startu. Zapsali jsme si další křížky do karty a honem dolů.
Hrobčice, Horka, Tvrdín
Následoval rychlý úsek. Běželo se většinou z kopce a vzhledem k tomu, že jsme byli plní sil, tak tempo bylo celkem svižné. Proběhli jsme Hrobčicemi. Poté následoval kopec Horka, se dvěma kontrolami pod a na vrcholu. Tam nás trasa vedla mimo cesty, přímo. Z vrcholu jsme pak seběhli dolů, zpět na normální cestu. A na silnici. To už jsme byli v Tvrdíně.
Mrzlický vrch, Javor 50
Další z kontrolních bodů nás čekal na Mazlickém vrchu. Opět to bylo cestou-necestou. Běželo se ale krásně. Nahoře, na vršku jsme opět našli velké K (kontrolní bod), zapsali do karty a poté následoval seběh a rovinatý úsek směrem k Červenému Újezdu.
Za nějakou dobu jsme se dostali k objektu Javor 50, což byl bývalý sklad atomových hlavic (vůbec jsem nevěděl, že jsme tu někde něco takového měli). Byla to soustava opuštěných betonových objektů, bunkrů, kterou jsme proběhli. Tento úsek by se spíš hodil na nějaký OCR závod, rozhodně to ale byl zajímavý úsek. Jedna z kontrol byla přímo uvnitř jednoho z objektů.
Vyběhli jsme ven a dostali se k velké plechové bráně. Dveře otevřené a za nimi byla první časomíra. A občerstvovačka. Dali jsme si chleba, nějaký dobroty, doplnili vodu a za chvilku jsme pokračovali s Honzou dál.
Ostrý, Hradišťany
V tomto úseku závodu jsme začali potkávat běžce Milada od Slaného. Vždy jsme ho někde doběhli, pak on zase nás a tak to vlastně bylo až do konce závodu.
Cesta z Červeného újezdu vedla lesní štěrkovou cestou. Měli jsme za sebou cca 15 km cesty. Honza se cestou asi docela nudil, nebo mu ta cesta připadala fádní, a tak si udělal kotrmelec (čti: rozmázl se na rovné zemi :-)). Nic se naštěstí nestalo a tak jsme mohli pokračovat dál.
Z této cesty jsme odbočili směrem na kopec Ostrý. Opět přímo na vrchol. Nahoře další velké Káčko, zápis křížku a seběh zpět. Na cestu. Míříme na Hradišťany.
Na rozcestí pod kopcem (Hradišťany) jsme zahnuli přímo na vrchol. Po cestě tentokrát. Kopec se nezdál, na jednom rozcestí jsme si nebyli jisti správnou cestou, ale asi jsme trefili tu správnou, a na vrchol se dostali. Samotný vrchol je vlastně louka na kopci. 752 m n. m. Je to druhý nejvyšší vrchol Českého Středohoří. Kontrolní bod zde samozřejmě byl.
Cestou zpět, těsně pod loukou pod vrcholem jsme potkali Káju z UL-Trailu. Vraceli jsme se na cestu k rozcestí. Odtud jsme pokračovali na Velký Obr.
Velký Obr, Štěpánov, Kloč
Opět jsme chvíli běželi po značené cestě, ale pod kopcem Velký Obr jsme zahnuli ze zpevněné cesty na lesní pěšinu, ta vedla přímo nahoru. Kopec nebyl nijak náročný. Za chvíli jsme byli nahoře. Našli jsme fixu, zapsali křížek do karty a začali sbíhat na druhou stranu kopce. Bylo asi 6 hodin ráno, začalo se rozednívat. Za chvíli jsme mohli sundat čelovky.
Dostali jsme se na silnici vedoucí do Štěpánova. Štěpánovem jsme proběhli a pozvolným stoupáním jsme se dostali pod Kloč. Nejprve jsme běželi podél paty kopce, ale najednou šipka doleva, přímo do stráně. Asi 30 metrů od cesty stál pařez s Káčkem. Prima. Zapíšeme to a zpět na cestu. Jenže zpět se nekonalo. Cesta pokračovala přímo vzhůru.
Nevím, co jsme organizátorům udělali, ale tento úsek byl čirá zlomyslnost, jak někdo pronesl :-). Nahoru to bylo cca 160 výškových metrů. Drápali jsme se pomalu, ale šlo to. Byli jsme na nějakém 30. kilometru.
Hrad Kostomlaty, Černčice, Milešovka
Následoval seběh. Nemám toto rád. Náročný výstup, svaly na nohou si sotva zvyknou a hned úplně jiný pohyb. Trochu jsem začal ztrácet a chvíli mi trvalo, než jsem Honzu dotáhl.
Oběhli jsme Kloč a běželi po lesní cestě. Minuli jsme hrad Kostomlaty a Sukoslav. Dostali jsme se k rybníčkům, kde byla další občerstvovací stanice a časomíra. Doplnili jsme zásoby, vodu, energii a pokračovali dál. Oběhli jsme Stříbrný vrch, přeběhli silnici a mezi kopci Zvon a Opina jsme doběhli do Černčic. Zde se ukázal krásný pohled na Královnu Středohoří s vycházejícím sluncem na boku. Z tohoto směru jsem nahoru ještě neběžel.
Začalo stoupání na Milešovku. Rozcestí Nad Bílkou a známá cesta pokud jdete právě od Bílky. Svižnou chůzí jsme se dostali nahoru. Žádné zdržování. Jen křížek do papíru, nutná vrcholovka – foto, a valíme dál.
Krize, Paška pole, Kletečná
Seběh z Milešovky fakt nemám rád. Jak při minulém sólo běhu, mě to vždy tady trápí. Nedovedu se rozběhnout, hodit do tempa a bolí mě to. Hodně jsem ztrácel na Honzu. Počkal na mě na rozcestí Nad Velemínem Valili jsme dál, ale Honza na tom byl fakt líp a tak mi za chvíli zmizel. V pohodě.
Běžel jsem tedy sám. Po pohodlné cestě podél Liščího vrchu, až k hlavní silnici na Paška pole. Silnici jsem přeběhl a za chvíli jsem se dostal ke stoupání na Kletečnou. Nejprve byla trasa normálně po cestě, značení mě ale pak svedlo přímo kolmo nahoru. Ve stoupání jsem opět Honzu i s Milanem dostihl.
Nahoře jsme dostihli dalšího běžce s bílou sukní. toho jsem pak viděl už jen před sebou. Zapsali jsme si křížek a seběhli na druhou stranu Kletečné. Celkem pohodová cesta. Zde jsme se s Honzou dohodl, že prostě poběží, jak mu to půjde. Vzdálil se ode mě. Já jsem toho začínal mít nějak dost.
Skalka, Hrušovák, Hrušovka a Chotiměř
Přeběhl jsem turistickou cestu do Kletečné, a dostal jsem se na dvojvrchol Skalka a Hrušovák. Moc krásný úsek po hřebeni. Musel jsem ale sledovat značky na stromech, poněvadž to zde zase byla cesta-necesta. Spíš tedy necesta z druhého vrcholu – přímo dolů, na cestu, která pak vedla do Hrušovky. Na vrcholcích byly samozřejmě kontrolní body.
Běžel jsem po cestě. Před sebou jsem viděl už jen běžce v bílé sukni. Honza už někde zmizel a Milan byl někde za mnou. Za Hrušovkou následoval úsek po silnici do Chotiměře.
Opárenské údolí, Hrad Opárno a Velemín
Z Chotiměře do Opárenského údolí znám cestu velice dobře. Proběhl jsem pod dálničním mostem, pod železničním viaduktem. Zde jsem potkal běžce, co již sbíhali z hradu. Minul jsem Opárenský mlýn, běžel kus podél potoka k restauraci Černý mlýn, znova pod viadukt a za ním hned doprava, na cestu k Opárenksému hradu, respektive k jeho zřícenině.
Zde mě nějak asi zradila technika. A oči. Nenašel jsem hned strom se značkou kontrolního bohu. Musel jsem hrad oběhnout a chvíli jsem tam bloudil. Nakonec jsem značku našel. Zde mě dohnal Milan. Dál jsme pak pokračovali spolu.
V relativně pohodlném tempu jsme společně. Běželi jsme údolím podél potoka a železnice. Proběhli jsme znova pod dálničním mostem a příjemně to za povídání ubíhalo.
Za nějaký čas, přesně tedy za 8 hodin a 3 minuty jsme dorazili do Velemína, do restaurace, kde byl oficiální cíl závodu.
Ve Velemíně
V cíli jsme nahlásili čísla. A dozvěděli jsme se výsledky. Na to, že jsem posledních cca 15 km toho měl plný zuby, ztrácel jsem a už mi to moc nechutnalo, to nebylo tak špatné.
Celkový čas: 8:03:53
Uběhnutá vzdálenost: 51,71 km
Převýšení: 2 326 m
Umístění: 26. místo (společně s Milanem, Honza byl 24. – super práce)
Oficiální výsledky
Dostal jsem diplom, placku, poukaz na polévku. Ale nejprve jsem si koupil kofolu a nealko pivo. Seděli jsme odpočívali, jedli a povídali. Nemohl jsme nějak najít svůj batoh s civilem, ale nakonec jsem i v tomto byl úspěšný. Postupně přibíhali další a další a bylo to super. Asi po hodině jsem se vydal na cestu domů. Našel jsem si spoj do Lovosic (opět výluka vlaku, takže autobusem – ale zase to bylo zadarmo :-). Z Lovosic pak už normálním vlakem domů.
Co závěrem
Byl to moc krásný závod. Smekám před organizátory. Je vidět, že to dělají srdcem a ne pro nějaký zisk. Organizačně na jedničku. Značení po cestě úplně luxusní, stejně jako občerstvení. Nic nechybělo. Trasa jako taková úplně skvělá. Minimum silnic a asfaltu, hodně lesních cest, bylo to rozmanité. Chvílemi dost náročné, ale toto k tomu patří a mám to moc rád. Věřím, že se vrátím.
Na mém výkonu se podepsalo nachlazení, ze kterého jsem se dostal před týdnem. Byl jsem mimo aktivity cca 10 dní. Týden před jsem to trochu doháněl, a je možné že jsem to v nějakých aspektech přehnal. Svůj vliv měl určitě i předchozí ultra před třemi týdny. Nicméně, jak jsem psal, s celkovým výsledkem jsem byl spokojený. Mohlo to být pod těch 8 hodin a dá se říct, že jsem si to nakonec zkazil na hradě Opárno, kde jsem bloudil 🙂
Tak zase za rok.
Na mapě
Fotogalerie
(některé fotky jsou od Honzy Pleyera – díky
Quo Vadis 2024
