Honzzza Do Harrachova jsem se tento týden vlastně dostal úplnou náhodou. Matěj měl se šachovým klubem mistrovství, a tak jsem jel jako doprovod. A protože nemá rád, když jej při hře sleduji, měl jsem volnou sobotu. No, a když je ta volná sobota, navíc v Krkonoších, tak je toho potřeba náležitě využít.
Od začátku týdne mě pobolívaly achillovky. Takže během týdne jsem je šetřil, mazal. Bolest ustoupila, vše v pohodě, tak nic nebránilo si naplánovat nějakou pěknou cestu. Ono se to na mapách vždy krásně plánuje, že?
Běžím do Obřího sedla a zpět
Z Harrachova
Po deváté ráno jsem vyběhl z našeho hotelu Fit Fun, kde probíhalo zmiňované mistrovství. Vydal jsem se po plánované cestě, ale hned po cca 300 metrech jsem musel udělat první změnu. U Penzionu Renata byla cedule, že cesta je soukromá a tudíž mám smůlu. Kopec Ptačinec jsem tedy musel oběhnout po silničce z druhé strany. Cesta se mi tedy hned na začátku o něco natáhla. Nevadí.
Doběhl jsem po asfaltce na rozcestí na Kládovou cestu. To už jsem byl na původně plánované trase. Cesta stoupala vzhůru, ale běželo se velice příjemně. Stále jsem běžel po asfaltu. Oběhl jsem další kopec, Plešivec. Dostal jsem se na rozcestí, kde jsem konečně uhnul z asfaltky, do lesa. Asfalt vystřídaly kameny.
Cesta začala hodně klesat. Běžel jsem po kamenité cestě, přebíhal potůčky. Všude kolem stromy, a bylo to moc krásné. Za chvíli jsem se vrátil na silnici, kterou jsem před chvílí opustil. Ta se napojila na hlavní silnici vedoucí k Mumlavě. Tudy se pak budu vracet. Za zatáčkou se objevil přístřešek, bouda – Krakonošova snídaně. Asfaltka zde končila.
Harrachova cesta
Od Krakonošovy snídaně jssm se vydal po Harrachově cestě, vzhůru lesem. Tentokrát to byla konečně lesní cesta. Moc krásný úsek celé trasy. Asi po jednom km jsem narazil na první turisty. Když jsem je míjel, ozvalo se: “Jé, ahoj Honzo.” A ona to Míša Sedláčková z Ústí. Svět je malej. S parťákem šli k prameni Labe. Prohodili jsme pár slov, ale za chvíli jsem opět klusal vzhůru.
Po nějakém čase jsem se dostal na hřeben a na rozcestí U čtyř pánů, na České cestě. Po ní jsem zamířil modrou turistickou k Labské boudě.
Labský důl
Dostal jsem se asi k nejkrásnější části celé trasy. Pod Labskou boudou, která je tedy pěkně hnusná, jsem odbočil z plánované cesty kousek k Labskému vodopádu. Úžasný pohled. A to na všechny strany. Z jedné strany vodopád Labe, hned vedle vysoké stráně kopců, pak rokle, nad námi bouda. Modré nebe, slunce, prostě nádhera.
Ale musel jsem se přestat kochat a pokračoval jsem dál. Klesal jsem nyní, vlastně stále po Harrachově cestě, Labským dolem dolů, do údolí. Ztrácel jsem hodně výškových metrů, ale s tím jsem počítal.
Běžet jsem musel opatrně. Cesta byla kamenitá, rozhodně ne rovná. Čas od času jsem se zastavil kvůli fotkám. Minul jsem rozcestí Labský důl – Pudlava, pak Malý Labský vodopád a dále po pohodlné cestě jsem mířil k Dívčím lávkám, což je soutok Labe a Bílého Labe.
Údolí Bílého Labe
Přebšhl jsem mostek a dostal jsem se na rozcestí, parkoviště U Dívčí lávky. Zde jsem narazil na běžce, kteří měli na batozích startovní čísla. Zjistil jsem, že to jsou účastnáci závodu Krakonkšova padesátka (stovka a pětadvacítka). To je náhoda.
Dál jsem pokračoval Weberovou cestou Údolím Bílého Labe. Cesta stoupala vzhůru, ale dalo se krásně bežet. Minul jsem opět další vodopáy: Velký vodopád, vodopád Velký skok, Dlouhý vodopád a Plotnový vodopád. Ten byl na konci tohoto úseku, kde byla Bouda u Bílého Labe. Zde také končila asfaltka, po které jsem doběhl až sem.
V boudě jsem si na WC doplnil lahve s vodou. Uvědomil jsem si, že jsem si opět nevzal žádnou hotovost na zakoupení nějaké limonády. U boudy jsem potkával více a více závodníků Krakonošovy 50. Jedni z nich byl Radek Letáček – další z mých běžeckých přátel, s partnerkou.
Kus cesty jsem šel s nimi a klábosili jsme. Měli již v nohách cca 30 km, mířili na Luční boudu. Tam otočka a zpět do Vrchlabí. Asi po jednom km společné cesty jsem se odpojil a stoupal dál vzhůru. Míjel jsem celkem hodně závodníků.
Cesta byla kamenitá, chvílemi se běžet dalo, ale musel jsem být opatrný na došlap. Stoupal jsem vzhůru Weberovou cestou. Po levé straně se otevřelo údolí, se Suťovým svahem naproti. Nahoře pak bylo Stříbrné návrší. Nedaleko pod vrcholem pak bylo možné zhlédnout po pravé straně známou Mapu republiky. Sněhové pole na úbočí Studniční hory, které tvarem připomíná bývalou Československou republiku.
Nahoře na hřebeni jsem se pak napojil na Starou Bucharovu cestu, která mě dovedla až k Luční boudě. Ta se mi taky nelíbí. Hnus. Boudu jsem oběhl, zanechal za sebou všechny závodníky a pokračoval jsem dál, Schustlerovou cestou přes Úpské rašeliniště a prameny Úpy až na Obří sedlo.
Obří sedlo
Je to tu šílený. Mraky turistů, jak Čechů, tak Poláků. Nicméně jsem se na chvíli zastavil a dal jsem si svačinu. Chtěl jsem udělat pár snímků Obřího dolu, ale na vyhlídkovém místě se usadila nějaká banda a nemínili se hnout. Dohadovat jsem se nechtěl.
Původně jsem zamýšlel, že bych si i vyběhl na Sněžku, ale při pohledu na ty zástupy turistů mě přešla chuť. Zástup lidí, jak na Everest. Sněžku už ve svých běžeckých nohách mám, takže mi to nevadilo.
Po chvíli jsem tedy opět zapnul hodinky a běžel jsem dál. Byl jsem v nejvzdálenějším bodě své trasy, na cca 28. km.
Cesta česko-polského přátelství
Otočil jsem se tedy západním směrem a po Cestě česko-polského přátelství jsem pokračoval dál. Bohužel se jednalo kamenitou cestu. Každej šutr jinej a tak jsem musel dávat zase velký pozor, kam šlapu. Přitom jsem se musel vyhýbat spoustě turistů.
Přiběhl jsem k rozcestí Spalona Strażnica. Odtud jsem stále po hřebenovce pokračoval dál. Za chvíli sem byl nad jezerem Mały Staw. Moc krásný výhled. Hřebenovka mě pak po pár km dovedla nad další jezero Wielki Staw. Za tímto, dalším nádherným pohledem, pak násldovalo rozcestí Polední kameny – Słonecznik. Ten byl pod Stříbrným hřbetem – vrcholem po mé levé ruce.
Cesta opravdu byla nepříjemná a únavná. Vlnila se, ale díky povrchu se nedalo nějak rozumně běžet. Také se již začala projevovat únava, mel jsem v nohách již cca 33 km. Nicméně mířil jsem dál, musel jsem. Přede mnou byl ještě kus cesty.
Dalším bodem v této části byl Malý Šišák – opět se tedy obíhal z pravé strany, na vrchol přístup není možný a za tímto vrcholem již byl seběh do Slezského sedla.
Samé kameny
Seběhl jsem do sedla a zamířil si to do Špindlerovy boudy. Měl jsem v úmyslu si kupit colu, či jinou limonádu a doplnit vodu, která mi již opět docházela. Bohužel jsem neměl tu hotovost, pouze kartu. K doplnění čehokoliv bohužel nedošlo. Nějaký nagelovaný pingl mi vysvětlil, že restaurace je jen pro hosty, a co že to jako tady chci pít a ne, vodu si na WC nedoplním, protože je jen pro hosty. Takže milá Špindlerovo boudo – strč si to vše někam.
Pokračoval jsem tedy přes sedlo do protějšího vrchu. Cesta byla opět asfaltová, takže opět tvrdá. Už se mi to celkem zajídalo. Předchozí úsek byl z tohoto hlediska vyčerpávající. Vyběhl jsem nahoru na vrchol Čihadlo. Z Vrcholu jsem viděl další hřeben, vysoko nade mnou, jak k němu vede silnici. Snad tudy nepoběžím – no poběžím.
Po prudce stoupající silničce jsem se dostal k boudě Petrovka. Bohužel byla zavřená, takže můj plán na doplnění vody se opět nekonal. Naštěstí naproti boudě byla Útulna Petrovy Boudy. Což byla moje záchrana. Doplnil jsem si vodu. V boudě byl i automat na kafe, což mě velice lákalo, ale jelikož jsem nemohl nic přispět do kasičky, nechal jsem to být.
Od útulny jsem běžel, stále po stezce česko-polského přátelství, hřebenovkou k Dívčím kamenům (1 414 m n. m.), což byla skála na vrcholu a dále k Mužským kamenům – další skála na vrcholu o kus dál. Cesta opět byla kamenitá, ale běželo se mi nyní dobře, nějaká ta krize odezněla.
Začalo se kazit počasí. Před chvílí bylo krásně jasno, modrá obloha, slunce, ale přede molu byly tmavé černé mraky. Trochu jsem se začal obávat. Z údolí stoupaly mraky, začalo foukat a drobně pršet. V tričku a v kraťasech nic moc.
Za Mužskými kameny následovalo Černé sedlo. Cesta byla nekonečná. Přeběhl jsem jeden vrcholek, následoval druhý a další. Ale nádhera. Tento úsek byl fakt parádní, líbil se mi víc, jak ta předchozí část ze Sněžky do Slezského sedla.
Pramen Labe
Za Černým sedlem jsem se vyškrábal na Velký Šišák. Přede mnou se objevil další vrchol – Vysoké kolo, ale cesta na něj není. Po pravé straně pak občas z mlhy a mraků vykoukla bouda Snežné jámy s vysílačem. Ale jen občas. Pěkně foukalo a začala mi být docela zima.
Oběhl jsem Vysoké kolo a už jsem se blížil k té boudě. Běžel jsem po hraně Sněžných jam a opravdu v nich zbytky sněhu byly. U Boudy jsem se chtěl podívat, zda tam není někde na zdi teploměr, jak to tak bývá, ale nenašel jsem. Jen na mě spousta turistů oblečených v zimních bundách a svetrech koukala jak na zjevení.
Dále jsem pak pokračoval po cestě k Violíku – dalšímu vrcholku, který jsem oběhl. Cesta se změnila na celkem pohodlnou štěrkovku, což bylo mnohem příjemnější, než ty věčné kameny. Z Violíku jsem mířil na rozcestí Česká budka. Po levé straně jsem však na pláních – Labská louka zahlédl Pramen Labe.
Původně jsem neměl v úmyslu k němu běžel. Ale pohlede do mapy jsem se rozhodl, že co se týče vzdálenosti, o nic nepřijdu a té hřebenovky jsem měl už celkem plné zuby. A tak jsem zabočil doleva, na Českou cestu a po žluté jsem po cca 500 metrech doběhl k Prameni Labe.
Chvíli jsem zde pobyl, udělal pár fotek, a pak jsem se vydal dále po České cestě, na které jsem již ráno byl, když jsem mířil k Labské boudě. Po cca 1 km jsem odbočil doprava a zamířil po Navorské louce, cestou k Vosecké boudě. Tato cesta měla asi 2,5 km, a povrch byl štěrkovitý, až kamenitý. Ale běželo se mi dobře i přes pokročilou únavu. V nohách jsem měl již přes 45 km. Do cíle chyběla asi jedna Milada (čti 10 km).
Vosecká Bouda – Mumlavské vodopády
Cesta k Vosecké boudě celkem rychle utíkala. Mírně se svažovala ale hlavně okolí bylo naprosto nádherné. Krásný kus přírody. Samotná Vosecká bouda byla, na rozdíl od těch obrovských betonových monster, krásná. U boudy stál moc pěkný rozcestník.
Od boudy jsem se pak vydal po silnici (ano, opět asfalt) dolů směrem ke Krakonošově snídani. Bylo to asi 2,5 km. Už jsem běžel na automat. Chodidla mě už bolela od věčného tvrdého povrchu, ale už nechybělo mnoho.
Doběhl jsem ke Krakonošově snídani. Ráno jsem toto místo již probíhal. Nyní jsem se ale nevracel stejnou cestou, ale vydal jsem se po silnici trochu výše, podél řeky Mumlavy. Cesta se točila podél řeky. Mumlava je krásná. Samé vodopády, obrovské ploché kameny, šumění až hřmění vody. Krásný úsek – pokud by byl lepší povrch na běhání.
Znova jsem takto běžel po Harrachově cestě. Minul jsem Mumlavský důl s Lubošskou bystřinou, a po nějaké době jsem doběhl k Boudě u Mumlavského vodopádu. Seběhl jsem přímo k řece a na mostě jsem potkal lidi z naší šachové výpravy. Měli po turnaji, tak se šli projít. Mě do cíle zbývaly asi 3 km.
A zpátky do hotelu
Od vodopádů jsem běžel po lesní cestě. Konečně. Na posledních 2 km jsem běžel lesem. Hurá. Měkká, příjemná cesta. Oběhl jsem propadliny dolů (Rudný důl Harrachov) a za chvíli jsem již vyběhl v Ryžovišti, na okraji Harrachova, kde byl i hotel Fit Fun a kde jsem také dnešní cestu ukončil.
Resumé
Krásná trasa. Hodně kopcovitá, ale to tak nějak ke Krkonošům asi patří. Naplánoval jsem si to asi pěkně. Bohužel povrch z mapy tolik neodhadnu a v národním parku se prostě mimo trasy nechodí. Toto chápu a plně respektuji. Nebýt toho úseku z Obřího sedla do Slezského sedla, který mě opravdu rozsekal, navíc završený nepříjemným týpkem ve Špindlerově boudě, tak se mi to líbilo na 100 % celé.
Nikam jsem se nehnal. Měl jsem na to celý den a chtěl jsem si to celé vychutnat. Tudíž pohoda, zastávky na focení. Příjemné bylo setkání se s přáteli na cestě a během jejich závodu. Byl jsem na místech, kde jsem ještě nebyl, nebo asi jo, když mi byly asi 4 roky a byl jsem zde na rekreaci ROH s dědou.
- Celková vzdálenost: 56,22 km
- Průměrné tempo: 8:00 / km
- Celkový čas: 7:29 hod
- Celkový výstup: 1 949 m
HTML galerie 1
