V minulém příspěvku jsem psal o tom, že si chci zaběhnout závod typu Backyard Ultra. A že jsem si vybral Dopesace Backyard Ultra v Aši. A dobře jsem udělal. Závod to byl bezvadný, i když nevyšel úplně podle mých představ.
Představy a plány
Tím, jak jsem o závodě věděl skoro půl roku, tak jsem si z různých dokumentů na YouTube udělal obrázek, co to asi je za masakry. Ale jak je to vždy se mnou, tak jsem s říkal: “To přeci musím dát, 24 koleček určitě, 160 mil, to půjde.”
Z toho se mi vyklubaly následující plány:
- Uběhnout minimálně 15 koleček, což je cca 100 km
- Uběhnout 24 koleček, což je cca 160 km, tedy 100 mil
- Vyhrát tento závod
A s tímto jsem na tento závod jel. A tako jsem si řekl, že si absolutně nebudu všímat mých bolavých achilovek.
Co se týče strategie, tak jsem zvolil variantu zaběhnout kolečko v čase mezi 45-50 minutami. Další varianta byla pomalejší, přičemž poslední úsek do depa by byl úplná, klidná regenerační chůze. Je to sázka do loterie, nevím, co je nejlepší. Pokusit se spát? Určitě plánuji doplňovat energii při každém kole.
Na závod
Závod začínal v pátek, v 10.00 hodin dopoledne. Na cestu jsem se tedy vydal o den dříve, abych měl klid na přípravu. Přeci jen, tím, že mi odpadl support, a přidal jsem se k bandě Martiny Brodmanové, jsem musel tak nějak více plánovat a připravovat se.
Ráno jsem si připravil toasty, upekl flapjacky, zabalil, připravil vše a odpoledne jsem vyrazil směr Aš, do Kempu pod Rozhlednou. Na místo jsem dojel kolem páté odpoledne. Už tam byl Jirka Brodman a Tomáš. Jirka mi pomohl postavit přístřešek, a vykolíkovat prostor pro další auta. Pak odjel. Já zůstal v kempu.
Původně jsem měl v plánu si trasu proběhnout, ale celkem silně se rozpršelo, a tak jsem místo běhání zvolil vaření večeře a následné povídání si s organizátory (Pavel a spol)
Ráno dorazil zbytek Martiny Teamu. Martina s Tomem a Míša. A byli jsme kompletní. Postupně jsme se zabydleli, připravili na běh a šli jsme na start.
Běžíme
V deset jsme tedy v počtu 27 lidí vyrazili na trať, na nekonečné kroužení. Jak jsem již psal, držel jsem se plánovaného tempa (6:50–7:10). Což odpovídalo tempu cca 8 lidí, kteří jsme tak běželi vepředu.
První kolečko pro mě bylo hlavně oťukávání trasy, a vlastně zjišťování, kudy to vlastně vede. Značená cesta moc nebyla, ale pomocí GPS jsme trasu úspěšně dokázali definovat.
Běželo se víceméně lesem. Štěrkové cesty byly střídány ledními pěšinami, rozbahněnou hlínou, kořeny a větvemi, kameny. První půlka byla hodně “trail”, druhá polovina pak začínala nekonečně dlouhou šotolinovou cyklostezkou, a prakticky to bylo na silniční boty. Cesta se pak zlomila a vracela nás zpět do kempu přes sjezdovky. Hodinky ukazovaly, že trasa má převýšení cca 95 m, což se nezdá, ale je to celkem dost.
