Brdky od šatlavy Bělušice

Druhá víkendová akce. Původně plánovaná a moc povedená. Opět s Lenkou a navíc také s Maru z UL TRAILU a pak s přáteli z Mostu, Lenkou a Lukášem. Lenka naplánovala hezkou trasu po několika kopcích u Mostu. Plán byl, že pojedeme vlakem do Bělušice, uděláme okruh a zase vlakem zpět. Nakonec to dopadlo tak, že se k nám přidali Lenka s Lukášem z Mostu a z mosteckého nádraží nás přiblížili autem.

Já nějak podcenil celou přípravu. Nepřipravil jsem si boty, jídlo… 🙂 a tak jsem vyběhl v silničkách, jen s půllitrovou lahví vody. Počasí v UL bylo hnusný, vlastně po celou cestu až do Bělušice, ale pak se to tam nějak vyčasilo, mlha polevila a měli jsme krásně.

Vybíháme

Zaparkovali jsme u bělušické šatlavy (někdo tomu říká věznice). Před sebou jsme měli naplánovaných nějakých 27 km, asi 1000 výškových metrů. Počasí bylo skvělé a tak nic nebránilo tomu, vyrazit.

Tobiášův vrch

První brdek se jmenoval Tobiášův vrch. Z Bělušice jsme vyběhli po silnici, minuli jsme místní vlakové nádraží, či spíše nástupiště a po silnici jsme pokračovali směrem k obci Kozly. Před hřbitovem jsme pak odbočili doleva, na holý brdek s názvem Tobiášův vrch. Bylo to vlastně moc hezké. Holý vrch s jedním stromem, výhledy v rámci možností krásné.

Po malé chvilce nahoře jsme se kolem hřbitova vrátili na trasu a přes Kozly jsme pokračovali dál.

Čičov a Dlouhá

Za Kozly jsme doběhli k poli. Původně naplánovaná trasa vedla přímo, přes pole, ale kousek po silnici pak byla normální cesta, která vedla stejným směrem. Tak jsme Lenku přemluvili, že prostě po poli nechceme, a že se budeme držet cest.

Když jsem přibíhali k Čičovu, dalšímu holému vrchu, tak mi tvar kopce něco připomínal. Uvědomil jsem si to až za dlouho, a asi je to blbost, ale posuďte sami.

Z Čičova jsme pak, tedy přímo přes pole, k veliké radosti Lenky, zamířili na jih, k vrchu Dlouhá. Ten byl konečně trochu zarostlý. Nahoru jsme se museli trochu prodírat lesem a křovím. Byli jsme mimo cesty, takže nás to nepřekvapovalo.

Ze shora byla krásná vyhlídka. Sice byl takový neustálý opar, mlha, ale nevadilo to tolik. Na vrcholu pak byla lavička se stolkem, něco jako pověstná Červená židle na Erbence.

Jablonec a trojzubec Brtník, Srdov, Oblík

Z Dlouhé jsme pak napřímo seběhli směrem na Jablonec. Opět přes pole. Drželi jsme zhruba naplánovaný směr, ale rozhodně to po cestách nebylo. Na cestu jsme narazili až těsně před Jabloncem.

Skrz Jablonec jsme pak běželi po asfaltce a za Jabloncem pak následoval cca 2km úsek po silnici. Zde to docela foukalo a bylo to nepříjemné. Doběhli jsme k hlavní silnici (249) a po chvilce jsme opět odbočili na vedlejší, k obci Charvatce. A to nás už čekal trojzubec kopců. Celkem jsme se na to po tom silničním úseku těšili.

V Charvatci jsme odbočili na polní cestu. ta nás zavedla pod úbočí kopce Brtník. Opět kopec s holým vrcholkem. Nezdálo se to, ale pěkně to štípalo. Prudké stoupání mezi kameny, rozhodně se nejednalo o nějaký výběh, bylo to výšlap.

Nahoře jsme spáchali společnou fotku a pak jsem se vrátili zpět po stejné přístupové cestě. Ale jen do sedla mezi dvěma kopci a pak pokračovali na další vrcholek – Srdov.

Lukáš měl nějak moc elánu. Dostal se hodně dopředu. Já za ním. Holky se nám někde ztratily – slyšel jsem je trochu bokem od cesty, po které jsem šel nahoru já. Vrchol byl dvojitý. Na první části stála na vrcholku kasička – nevím, jak to jinak nazvat.

A další vrh pak byl samotný Srdov. Tam jsme pár minut s Lukášem počkali na holky, a pak jsme společně zamířili k poslednímu zubu – Oblík. Ten byl z trojice nejvyšší.

Cesta na něj byla sice prudká, do kopce, ale pohodlná cesta. Po chvíli jsme byli nahoře. Opět kopec měl dvě části. Na prvním stál jakýsi sloup – Energetický bod. Vrchol byl pak o kousek dál. Zde jsme minuli turisty, kteří nás prý sledovali, jak pobíháme po kopcích.

Vrchol pak poskytoval další krásné výhledy do širokého okolí. Avšak nebylo času nazbyt a tak jsme se vydali dál.

Cesta vedla přímo z vrcholu dolů. Lukáš se “vsadil” že bude dole dřív po jiné cestě, serpentině, o cca 500 m delší. No a vyšlo mu to. Sestup byl fakt nepříjemný, hodně prudký a místy celkem nebezpečný.

Raná

Pod kopcem jsme se dostali do nějakého rozlehlého stromového sadu. Vypadalo to spíše jako pohřebiště stromů. Celkem seschlé kmeny, suché větve po zemi. Nepříjemné klesání, které se mi nelíbilo. Za sadem jsme se setkali s Lukášem a pokračovali dál na Ranou.

Museli jsem překonat hlavní silnici (28). Lukáš navrhl, že ji podběhneme, a tak jsme zabočili přes pole. Doteď jsme měli suché boty. Od této chvíle už ne.

Proběhli jsme obcí Raná, kolem letadla. A vydali se na další vrchol. Asi nejvyšší ze všech dnešních plánovaných. Lenka s Lukášem to zde znali a trochu je zaskočil výběr trasy nahoru. Se slovy, že jdeme tou nejhorší možnou cestou jsme začali za obcí stoupat vzhůru.

Stoupání bylo opravdu prudké. Prakticky přímo vzhůru, ale zase to nebylo nijak dlouhé. Na prvním vrcholu (ano, i tento kopec měl dva vrcholy) byla jen nějaká tyč. Na druhém pak další tyč.

Zde jsme všichni nějak vyměkli. V nohách jsme měli nějakých 18 km, pár kopců a tak jsme se dohodli, že vynecháme zbytečný kopec – Písečný vrch a nakonec i kopec Milá, který měl být finálový.

Kolem Milé k šatlavě

Z Rané jsme tedy začali sestupovat dolů. Trochu jsme si cestu zkrátili přes pole a doběhli jsme do Hrádku. Odtud jsme pak pokračovali už po silnici, což mi v mých silničkách vyhovovalo směrem k Písečnému vrchu a k Milé.

U Písečného vrchu, který jsme tedy vynechali, jsme pak zabočili doprava, k obci Milá. Stále jsme běželi po silnici. Obec byla v kopci, a čekal nás tedy ještě jeden stoupací úsek. Celkem dlouhé stoupání skrz celou obec.

V Milé jsme se rozdělili. Kopec Milá se dal oběhnout ze dvou stran. Vlevo po silnici, vpravo po cestě. Já běžel s Lenkou a Lenkou po silnici, Lukáš pak s Maru po cestě. Samotný kopec jsme vynechali. Nějak se nám fakt už nechtělo ale hlavně: Lenka s Lukášem museli na husu k rodičům a tak jsem kvůli nim spěchali 🙂 .

Za Milou už chyběly cca 2 km zpátky do Bělušice. Doběhli jsme skoro společně. Po chvilce jsme pak už seděli v autě a jeli zpět do Mostu.

A domů

V Mostě, přes nádražím, jsme se rozloučili s Lenkou a Lukášem. Bylo to moc fajn s nimi. Rád jsem je poznal a snad zase někdy se uvidíme. S Lenkou jsem se už potkal na MUTRu.

Ani jsem se nezmínil. Během cesty jsem vyslovil domněnku, že kopec Oblík se nejmenuje Oblík, ale Hoblík – zahlédl jsem to, přísahám, na ceduli vedoucí nahoru. Maru tvrdila že ne a tak tak došlo k sázce o kafe a dort. Lenka se přidala. Prohrál jsem. A tak jsem dluh vyrovnal hned na nádraží. Dali jsme si kafe a dort a celá sranda mě tam stála asi 460 Kč (dal jsem si samozřejmě taky:-) ).