Jelikož mě čekal víkend plný rodinných akcí, tak jsem nedokázal napasovat nějaký potřebný longrun na sobotu nebo neděli. A jelikož v pátek bylo krásně, ba přímo nádherně, rozhodl jsem se, že toho využiji a dám si jeden long odpoledne, cestou z práce.
Běžím
Z práce jsem tedy vyběhl chvilku po 4. hodině odpoledne. Zamířil jsem si to nejprve nehezkou průmyslovou čtvrtí, Jateční ulicí kolem logistického parku na Miladu. Ošklivý úsek plný prachu, aut, hluku. Ale na Miladě už bylo krásně. Miladu jsem minul po jejím východním okraji a přes parkoviště za komínem jsem doběhl k odkališti. To zní také strašně, ale spousty lidí ani nevědí, že tam je. Nijak tam nevadí. Vyběhl jsem směrem na Rabenov, kolem zarostlého rybníčku a pokračoval jsem až pod Jedovinu.
Odtud, od rozcestí jsem pak pokračoval do Habří. Zde je zvláštní cesta, zarostlá, ale značená. Znám to z dřívějška, tak mě to nepřekvapilo. Blížil jsem se k dálnici a na cestě, naproti mě se objevil starý známý běžec, kterého jsme dlouho neviděl. Jen jsme se pozdravili a pokračovali dál. Evidentně byl v tréninku, měl dokonce závaží na nohách. Já zamířil k dálnici. Mapka mě navedla na cyklostezku, která ji lemovala a stáčela se do Stadic, kolem říčky Bíliny
Proběhl jsem Stadicemi, kde byl také jeden nepříjemný úsek, kdy jsem musel přes železnici a pod dálnicí, ale za chvilku už cesta začala stoupat krásným zeleným lesem vzhůru na Stadické srázy. Pěkná, značená cesta mírně stoupala a poskytla mi krásné výhledy do údolí (a dálnici). Poté se cesta stočila více na západ a prudčeji do kopce. Napojil jsem se na silnici vedoucí do Suché. Obcí jsem proběhl – prudká odbočka mezi zahrádkami a už jsem opět byl mezi poli a na loukách. Slunce krásně hřálo a nevěděl jsem, co dřív fotit.
Oběhl jsem kopec Homolka. Zde jsem se napojil na cestu, kterou znám z dřívějška (běželi jsme například z Větruše na Milešovku). Na cestách jsem se tam chvilku motal a mapa mě spolehlivě navedla do Dubice, které je známé oblíbenými závody. Proběhl jsem kolem Restaurace u Becků, kde je vždy start těchto závodů a pokračoval dál. Cesta vedla kousek po trase závodů, ale nechal jsem se unést a až hodinky mi po chvilce sdělily, že jsem nějak mimo. Tak jsem se kousek vrátil, napojil na silnici a mířil na Moravany.
Do Moravan jsem seběhl po asfaltce. Ztratil jsem zde celkem dost výškových metrů, tak mi bylo jasné, že je opět budu muset někde nabrat. Ale to jsem věděl a cesty tam znám. Proběhl jsem kolem mydlárny, kde je velice příjemné posezení. Za Moravany pak začalo stoupání. Využil jsem toho, zvolnil jsem do chůze a po cestě do kopce jsem se najedl. Nahoře u odbočky na Skalky jsem se napojil na asfaltku a běžel jsem po ní dále.
Po asfaltce jsem prakticky oběhl celou Podlešínskou pláň. Minul jsem vyhlídku Vaňovská skála a po silnici jsem se za chvíli dostal do Podlešína. V Podlešíně pak je odbočka k vaňovským vodopádům. Co to tu znám, tak na té odbočce je stále na zemi postavený plastový modrý kýbl plný štěrku. Stojí tam už pár let.
Nyní mě už čekal jen úsek k Vaňovským vodopádům, respektive k rozcestí nad nimi. Pohodlná cesta mírně klesala lesem. Proběhl jsem kolem Čertova mlýna a za chvilku jsem byl na rozcestí Nad Vaňovem. Pokračoval jsem dál po zelené, směr Větruše. Cesta lemuje vrstevnici a kopíruje tvar Labských vrchů. Opět se zde nabízejí krásné vyhlídky na Labe, Portu Bohemicu, Zdymadla, Hrad Střekov.
Poslední úsek pak už byl jen Soudný vrch – Větruše. Zde jsem zastihl super západ slunce. Také jsem se rozhodl, že je pro mě zbytečné běžet po asfaltce dolů ke kruháči a komplikovaně obíhat staveniště do centra. Takže jsem na Větruši zastavil aktivitu a zbaběle nasedl na lanovku.
Resumé
Byl to krásný běh. Nebyl nikterak únavný, tak akorát. Hodně tomu přidalo počasí, které se vyvedlo na jedničku. Celá cesta byla vlastně povedená, krom toho prvního úseku na Miladu. Jinak prakticky stále uprostřed jarní rozkvetlé přírody. Nebylo to dnes o výkonu, ale o pohodě.
Trasa
HTML galerie 1
